LXXVIII

Cítím zadostiučinění. Vrátila jsem mu to.

Už necítím bolest v srdci při poslechu písniček, které jsem poslouchala spolu s ním. Už se mi nesvírá žaludek ze stresu, když slyším tu písničku. Na medovník už sice budu nejspíš navždy hledět s lehkým odporem, ale moje srdce je vyléčené. Chtělo to jen pomstu. Odvetu. Ta mě vyléčila. Žádný čas. Bylo to ve mně totiž pořád, celou dobu. Až po mé odvetě mi konečně spadl kámen ze srdce. Kámen, který jej tížil celé dva roky.

Věděla jsem to od začátku, co se se mnou začal znovu bavit. Dávala jsem tomu naděje, ale už ne tak naivně jako kdysi. Ani trochu mi to neublížilo. A to vlastně díky zkušenosti právě s ním před těmi dvěma lety. Nebo už jsou to tři roky? Ani se mi to nechce počítat. Neskutečně mi ublížil. A teď jsem ublížila já jemu. Je to v rovnováze, zasloužil si to, a to nejen za to, jak moc jsem kdysi trpěla. Chtěla jsem si ublížit, chtěla jsem si vzít život, byla jsem na tom bídně, ačkoliv uznávám, že z velké části za to mohly léky, které jsem vysazovala, a s nimi související poblázněné hormony. Od té doby jsem se stala silnější a odolnější. Teď už mi ublíží máloco a málokdo. Vzpomínám si, že jsem kvůli němu kdysi musela začít chodit k psychologovi. Až tak mě dojebal.

Doufám, že teď se to obrátí. Že to on bude cítit bolest v srdci a sevře se mu žaludek při poslechu našich písniček. Že mu bude na nic pokaždé, když přijede za svým tátou do práce a bude mít přímý výhled na náš dům. Že si na mě vzpomene pokaždé, když pojede na motorce a vybaví se mu, jak jsem se mu při jízdě lepila na záda. Že si na mě vzpomene pokaždé, když pojede vlakem, bude projíždět Olomoucí nebo se někdo zmíní o čemkoliv, co se týká práv. Že si na mě vzpomene pokaždé, když uvidí zrzku. A pokud někdy bude jíst medovník, doufám, že si na mě taky vzpomene s bolestí v srdci. Jsem krutá, ale přeju mu to. Přeju mu bolest. Minimálně takovou, jakou jsem zažívala já.

Davide, to je karma.

Trochu jsem jí sice dopomohla, ale to je život.

LXXVII

 Ahoj, babi.

Často na tebe myslím, moc mi chybíš. Někdy si představuju, že na mě z nebe dáváš pozor a že se tam všichni jednou sejdeme. Doufám, že se máš dobře.

Je mi po tobě smutno. Moc mě mrzí, že jsem se v pubertě chovala jako nevychovaný spratek a že jsi zemřela v období, kdy jsem ještě nebyla tak mentálně vyspělá, abych věděla, jak se správně chovat. Lituju toho často. Teď je ze mě úplně jiný člověk. Uvědomuju si hodnotu lidského života a chovám se k lidem nejlépe, jak to umím. Je mi líto, že mně a sourozencům nikdo neřekl o tvojí nemoci. Dozvěděla jsem se to až nějakou dobu po tvé smrti. Možná, že kdyby nám o tom rodiče řekli hned, mohla bych si s tebou zbývající roky tvého života užít lépe.

Zpětně si uvědomuju, že jsi byla nejlepší babička. Brala jsi mě na výlety, přispívala mi na různé věci, s radostí jsi mi kupovala hračky, měla jsi nás ráda a záleželo ti na nás. Byla jsi skromná a mám pocit, že ti víc záleželo na ostatních. Kdybys ještě žila, ráda bych se s tebou dělila o moje zážitky a úspěchy. I neúspěchy. Věřím, že bys mi byla ochotná a schopná poradit. Mrzí mě, že jsi nemohla vidět, jak dospívám.

Tvoje smrt ve mně něco zanechala. Obrovský smutek a uvědomění si, že bych si měla vážit milovaných lidí, dokud tu jsou. Ani ti to nemůžu říct. Můžu jen doufat, že uslyšíš moji zprávu skrze myšlenky.

Tvoji fotku mám jako vzpomínku na tebe vyvěšenou na nástěnce. Byla jsi krásná a jsem ráda, že mám po tobě a mamce kudrnaté vlasy.

Mám tě ráda.

LXXVI

Nechci být dospělá. Svět je zlé místo. Lidi jsou nechutní, jednoduší a ve svém jádru zlí. Kam se ztratila ta dětská nevinnost? Kde je ta radost z prostých okamžiků tohoto odporného světa? Cožpak jsme všichni tak zatracení? Minimálně já se tak cítím. Ztracená a zatracená.

Hoří ve mně vztek, odpor a nenávist. Ani nevím, k čemu. Chci to ze sebe dostat, ale nevím jak. Chci křičet a plakat, zbavit se té bolesti, která je zakořeněná hluboko uvnitř mně, ale nejde to.

Jsem zatracená.

LXXV

Já už reálně nemůžu ani brečet. Nejde mi to. Asi jsem se za svůj zkurvený život už vybrečela tak moc, že mi nezbyly žádné slzy.

Měla bych spát, a místo toho tady žeru KitKat, ze kterého se ráno s velkou pravděpodobností poseru. Ale aktuálně je mi to jedno. Mohla bych ten čas, kdy nespím, využít nějak produktivně, ale nejde mi to. Jen ležím, snažím se usnout, ale hlavou mi létají tisíce myšlenek, které si nedokážu utřídit.

Nenávidím se za to, co jsem udělala. Přišlo mi to v tu chvíli jako správné rozhodnutí? Chtěla jsem s ním sdílet lože? Anebo už jsem byla natolik beznadějná, že jsem šla vpřed k něčemu, co mi v každém případě, v každém paralelním vesmíru, mohlo jen uškodit? Chci si ubližovat? A chci to dělat  právě tímto způsobem? Nechci. Ale nějak si nemůžu pomoct.

Poslední dobou přemýšlím, co by se stalo, kdybych vůči němu použila nějakou černou magii, neboť v reálném "nemagickém" světě jsem na něj krátká. Říká se, že to, co v magii vypustíš, se ti třikrát vrátí. Nechci, aby se mi to vrátilo. Ale chci mu ublížit. Chci, aby se trápil minimálně tak jako já.

Nezvládnu to. Říkám si, že kdybych ho potkala, vrazím mu do nosu pěstí, ale když jsem byla na plese, kde jsem ho viděla, akorát jsem zkamenělá, rozklepala se, pak jsem se dokonce rozbrečela, protože se mi vrátily všechny vzpomínky, a nakonec jsem musela odejít. Jako Popelka jsem odešla těsně před půlnocí. Bojím se, abych příště nereagovala stejně. I když doufám, že žádné příště nebude. Nechci ho potkat. Nechci, aby existoval. Chci na něj zapomenout. Mám z něho trauma. Někteří lidé mi říkají, že to přece nemůže být tak hrozné, že se nic nestalo, ale tihle lidé to zjevně nezažili. Nezažili, jaké to je, když se vás někdo pokusí znásilnit. Nedokážu si představit, jak velké trauma bych měla, kdyby ke znásilnění opravdu došlo, jestliže jen z pokusu mám takové stavy.

Nenávidím ho. Nenávidím ho z celého srdce. Bohužel jsem moc hodná a občas je mi to na obtíž. Přináší to spíš trable a utrpení než užitek.

Chcípni, Pavle.

LXXIV

 Děvky pičo mrdky zpičené.

Nedávám to, pičo.

Líbí se mi, že i když jsem pičo sprostá jak cyp, pořád dodržuju gramatiku a interpunkci, lol.

Lidi jsou zkurvené mrdky. Snažíš se být hodná bytost, a místo toho skončíš jak zneužitej kus masa. Lidi tě využívají ke svému prospěchu. Jde jim jen o sebe.

Mám chuť se zabít. Ale mám mastné vlasy a masku na ksichtě, byla bych děsivá mrtvola. Takže si to nechám na jindy.

Můj život zas a znova nemá žádný smysl. Mám chuť se na všechno vyjebat. Fajn by bylo, kdybych už stihla napsat knížku - aspoň by po mně něco zůstalo. Ale ty povídky, co mám uložené na notebooku, nikdy nesmí spatřit světlo světa. Obracela bych se v hrobě.

Možná si to všechno moc beru. Asi bych měla přestat být tak vztahovačná. Všechno by bylo o tolik jednodušší.

Narodím se znovu, když umřu? Půjdu do nebe? Kde to má konec? Postoupím o nějaký level výš?

Kdy kurva skončí tohle trápení v mojí zkurvené hlavě? Chci si to z ní vymlátit, ale nejde to. Je to pořád tam. Ty myšlenky jsou neskutečně vtíravé.

Jednou stejně všichni skončíme pod drnem.

LXXIII

Poslední dobou nemám své dny... Nebo spíš mám "své dny", a to je možná jádrem problému, protože jsem vždy podrážděná, agresivní a výbušná. Jsem schopná nasrat se vyloženě kvůli píčovině, která mě pak trápí a sžírá dalších několik dní.

Sere mě, když mě někdo nechá na zobrazenu nebo si moji zprávu pro jistotu ani nepřečte. Kor když je to kokot jak on. Jsem rozhodnutá a odhodlaná si příště ani nezobrazit zprávu od něj, neboť jsem si jistá, že se ještě ozve. Ať jde do prdele. Ať jdou všici do piče. Taky umím být bitch.

Sere mě, že mi nikdo neposkytl podporu, když mi umřela babička a truchlila jsem. Asi déle, než je zdravé. Dokonce ještě teď truchlím, nejsem přes to stoprocentně přenesená, a to už je to šest let...  Neměla jsem si o tom s kým promluvit, neměl mě kdo obejmou, neměla jsem se s tím komu svěřit. Žádná tak blízká osoba mi ještě neumřela. Osoba, která bydlela ve stejném domě a kterou jsem vídala každý den.

Sere mě, že jsem tak líná a demotivovaná. Nemám chuť se posunovat a jsem jak otupělá. Je možné, že za to mohou moje léky. Kéž je to jen obdobím. S takovou to nedopadne dobře.

LXXII

 Pořád si nalhávám, že dosáhnu svých životních cílů a snů. Že ze mě bude právnička. Armádní právnička. Už v dětství jsem se ubírala tímto směrem. První jsem chtěla být kosmonautka. Až později jsem zjistila, že kosmonauti musí mít zdravotní stav na dokonalé úrovni, musí ovládat fyziku, matematiku a asi i chemii... Zkrátka obory, v nichž jsem nikdy příliš nevynikala. S mým zdravotním stavem je absolutně nulová šance, že by mě přijali k výkonu nějaké takové profese. Můj sen tedy uhasl, ale ubrala jsem se dalším směrem, a to k armádě. Chtěla jsem být vojákyně z povolání, ale můj zdravotní stav se čím dál více horšil, takže pravděpodobně ani toto povolání by nebylo pro mě. Ale pro vojáky, co nejsou přímo cvičeni k boji, jsou jiné podmínky, a tak jsem si řekla, že možná armádní právník by pro mě byl vhodný. Třeba tam nebudou mít tak přísné požadavky na zdravotní stav. Vydala jsem se tedy cestou studia práv. Jsem už v půlce, ale najednou si říkám, zda je to pro mě to pravé ořechové. Bude mě taková práce naplňovat? Budu v ní vynikat? Vynikala jsem po celou dobu studia základní i střední školy, vždy jsem byla premiantka, ale na vysoké škole se necítím ve svém živlu... Opět začínám mít deprese. Nějakou dobu jsem teď měla období harmonické a dá se říct veselé, ale zase se něco posralo. Je to v piči.