Svět je v poslední době tak odporné místo. Nenacházím tu absolutně žádnou motivaci a důvod žít. Křičím, ječím na plné kolo, ale jen uvnitř. Tak, aby to nikdo neslyšel. Poslední dobou je toho vnitřního křiku tak moc, že to mé tělo nevydrží a vypustí ho na světlo aspoň v podobě slz. Zatím se ale držím, zatím to zvládám. Jen nevím, na jak dlouho. Chtěla bych se schoulit do pevného objetí a vymlátit ze sebe tu melancholii, ale nejde to, protože se cítím stále hůř a moje psychická stránka to přestává zvládat. Občas mám chuť to tu fakt skoncovat, bylo by to o tolik snazší, než snášet další prázdné a bolestné dny.
Své cíle mám, představu budoucnosti také, ale zároveň, s tou slunečnou představou o časech budoucích, mě něco tíží. Vím, tuším, že to nebude ono. Moje duše chce totiž někam úplně jinam. Na to ale nejsem uzpůsobená, dostatečně silná a schopná. Nebo ano? Jsem zmatená, zoufalá a prázdná. Nevidím smysl v ničem, co se děje okolo mě. Vidím smysl ve věcech, do kterých nemůžu nebo nemám kompetence zasahovat. Chci vidět svět růžově, dělám si ho růžovým, ale je černý. Růžová černou nezastíní.
