Mé sny naprosto zřetelně dokazují, že mě to stále nepřešlo. Že tě stále miluju jako nikoho a že mě uvnitř neskutečně drásá, že jsem ti nikdy nebyla schopná říct nic víc než "ahoj". Teď jsi daleko a o to víc mě bolí, že tě nemůžu potkávat. Stačil by mi jen pohled. Pouhý pohled a moje srdce se rozbuší tak moc, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Do tváří se mi nahrne horko a podlamují se mi nohy. Chtěla bych ti padnout do náruče a nechat se nést.
V tom snu jsme si byli tak blízko. Najednou jsem měla pocit, že ti můžu říct úplně všechno, že se ti můžu naprosto celá odevzdat, že ty to pochopíš a přijmeš mě takovou, jaká jsem. Byla jsem tvoje. Věděla jsem to, jakmile jsi mě pozval ven, objal a políbil... Ten polibek byl krásný, dokonalý, vysněný. Škoda, že jsem se pak probudila.
Jak už je to dlouho? Ani se mi to nechce počítat. Miluju tě. Moc tě miluju. Chci s tebou strávit celý svůj zbytek života. Ty možná ne. Nebo to nevíš. Ani já nevím. A nejhorší je, že se nikdy neodhodlám ti to říct, otevřít své srdce a nechat vyjít své city napovrch.
Kéž bys to cítil stejně. Bolí mě to, srovnávám se s tím už dlouho, ale nakonec to nějak zvládnu. Nějak to dopadne. Nechám to na vesmíru.
