Cítím zadostiučinění. Vrátila jsem mu to.
Už necítím bolest v srdci při poslechu písniček, které jsem poslouchala spolu s ním. Už se mi nesvírá žaludek ze stresu, když slyším tu písničku. Na medovník už sice budu nejspíš navždy hledět s lehkým odporem, ale moje srdce je vyléčené. Chtělo to jen pomstu. Odvetu. Ta mě vyléčila. Žádný čas. Bylo to ve mně totiž pořád, celou dobu. Až po mé odvetě mi konečně spadl kámen ze srdce. Kámen, který jej tížil celé dva roky.
Věděla jsem to od začátku, co se se mnou začal znovu bavit. Dávala jsem tomu naděje, ale už ne tak naivně jako kdysi. Ani trochu mi to neublížilo. A to vlastně díky zkušenosti právě s ním před těmi dvěma lety. Nebo už jsou to tři roky? Ani se mi to nechce počítat. Neskutečně mi ublížil. A teď jsem ublížila já jemu. Je to v rovnováze, zasloužil si to, a to nejen za to, jak moc jsem kdysi trpěla. Chtěla jsem si ublížit, chtěla jsem si vzít život, byla jsem na tom bídně, ačkoliv uznávám, že z velké části za to mohly léky, které jsem vysazovala, a s nimi související poblázněné hormony. Od té doby jsem se stala silnější a odolnější. Teď už mi ublíží máloco a málokdo. Vzpomínám si, že jsem kvůli němu kdysi musela začít chodit k psychologovi. Až tak mě dojebal.
Doufám, že teď se to obrátí. Že to on bude cítit bolest v srdci a sevře se mu žaludek při poslechu našich písniček. Že mu bude na nic pokaždé, když přijede za svým tátou do práce a bude mít přímý výhled na náš dům. Že si na mě vzpomene pokaždé, když pojede na motorce a vybaví se mu, jak jsem se mu při jízdě lepila na záda. Že si na mě vzpomene pokaždé, když pojede vlakem, bude projíždět Olomoucí nebo se někdo zmíní o čemkoliv, co se týká práv. Že si na mě vzpomene pokaždé, když uvidí zrzku. A pokud někdy bude jíst medovník, doufám, že si na mě taky vzpomene s bolestí v srdci. Jsem krutá, ale přeju mu to. Přeju mu bolest. Minimálně takovou, jakou jsem zažívala já.
Davide, to je karma.
Trochu jsem jí sice dopomohla, ale to je život.
