Já už reálně nemůžu ani brečet. Nejde mi to. Asi jsem se za svůj zkurvený život už vybrečela tak moc, že mi nezbyly žádné slzy.
Měla bych spát, a místo toho tady žeru KitKat, ze kterého se ráno s velkou pravděpodobností poseru. Ale aktuálně je mi to jedno. Mohla bych ten čas, kdy nespím, využít nějak produktivně, ale nejde mi to. Jen ležím, snažím se usnout, ale hlavou mi létají tisíce myšlenek, které si nedokážu utřídit.
Nenávidím se za to, co jsem udělala. Přišlo mi to v tu chvíli jako správné rozhodnutí? Chtěla jsem s ním sdílet lože? Anebo už jsem byla natolik beznadějná, že jsem šla vpřed k něčemu, co mi v každém případě, v každém paralelním vesmíru, mohlo jen uškodit? Chci si ubližovat? A chci to dělat právě tímto způsobem? Nechci. Ale nějak si nemůžu pomoct.
Poslední dobou přemýšlím, co by se stalo, kdybych vůči němu použila nějakou černou magii, neboť v reálném "nemagickém" světě jsem na něj krátká. Říká se, že to, co v magii vypustíš, se ti třikrát vrátí. Nechci, aby se mi to vrátilo. Ale chci mu ublížit. Chci, aby se trápil minimálně tak jako já.
Nezvládnu to. Říkám si, že kdybych ho potkala, vrazím mu do nosu pěstí, ale když jsem byla na plese, kde jsem ho viděla, akorát jsem zkamenělá, rozklepala se, pak jsem se dokonce rozbrečela, protože se mi vrátily všechny vzpomínky, a nakonec jsem musela odejít. Jako Popelka jsem odešla těsně před půlnocí. Bojím se, abych příště nereagovala stejně. I když doufám, že žádné příště nebude. Nechci ho potkat. Nechci, aby existoval. Chci na něj zapomenout. Mám z něho trauma. Někteří lidé mi říkají, že to přece nemůže být tak hrozné, že se nic nestalo, ale tihle lidé to zjevně nezažili. Nezažili, jaké to je, když se vás někdo pokusí znásilnit. Nedokážu si představit, jak velké trauma bych měla, kdyby ke znásilnění opravdu došlo, jestliže jen z pokusu mám takové stavy.
Nenávidím ho. Nenávidím ho z celého srdce. Bohužel jsem moc hodná a občas je mi to na obtíž. Přináší to spíš trable a utrpení než užitek.
Chcípni, Pavle.
