LXXII

 Pořád si nalhávám, že dosáhnu svých životních cílů a snů. Že ze mě bude právnička. Armádní právnička. Už v dětství jsem se ubírala tímto směrem. První jsem chtěla být kosmonautka. Až později jsem zjistila, že kosmonauti musí mít zdravotní stav na dokonalé úrovni, musí ovládat fyziku, matematiku a asi i chemii... Zkrátka obory, v nichž jsem nikdy příliš nevynikala. S mým zdravotním stavem je absolutně nulová šance, že by mě přijali k výkonu nějaké takové profese. Můj sen tedy uhasl, ale ubrala jsem se dalším směrem, a to k armádě. Chtěla jsem být vojákyně z povolání, ale můj zdravotní stav se čím dál více horšil, takže pravděpodobně ani toto povolání by nebylo pro mě. Ale pro vojáky, co nejsou přímo cvičeni k boji, jsou jiné podmínky, a tak jsem si řekla, že možná armádní právník by pro mě byl vhodný. Třeba tam nebudou mít tak přísné požadavky na zdravotní stav. Vydala jsem se tedy cestou studia práv. Jsem už v půlce, ale najednou si říkám, zda je to pro mě to pravé ořechové. Bude mě taková práce naplňovat? Budu v ní vynikat? Vynikala jsem po celou dobu studia základní i střední školy, vždy jsem byla premiantka, ale na vysoké škole se necítím ve svém živlu... Opět začínám mít deprese. Nějakou dobu jsem teď měla období harmonické a dá se říct veselé, ale zase se něco posralo. Je to v piči.

LXXI

 Na místě, kde by to příliš nečekal, ji viděl stát mezi davem lidí. Dívala se dovrchu, asi kontrolovala odjezd vlaku. V uších měla sluchátka a na levém rameni pevně držela cestovní tašku. Nevnímala dav kolem sebe. Tvářila se zamyšleně. Možná se až zdálo, že ji něco tíží. Zastavil se a chvíli si ji prohlížel. Přemýšlel. Cítil výčitky. Nechtěl se dnes s nikým bavit. Právě přijel. Původně zamýšlel jen vystoupit z vlaku, dojít na pokoj a užívat si soukromí, ale něco se v něm zlomilo.

Vykročil směrem k ní. Nad ničím nepřemýšlel. Neviděla ho, stále sledovala tabuli odjezdů a příjezdů vlaků. Došel až k ní a zaklepal jí na rameno. Trochu se vylekala a zamrkala na něho velkýma tmavýma očima. Když jej poznala, tváří jí problesklo hned několik emocí. Ani je nedokázal všechny identifikovat, a to se považoval za velice vnímavého člověka.

"Ahoj," řekl.

Pozdravila ho nazpátek tichým hlasem.

Náhle nevěděl, co říct. Rozhodnutí vydat se k ní bylo tak spontánní, že překvapil sám sebe.

"Asi ti dlužím omluvu," pokračoval.

Pokrčila rameny a stočila pohled bokem. Byla překvapená, že ho vidí, a také trochu v rozpacích.

Věděl, že teď je jeho šance to napravit. Možná jeho poslední šance. Vesmír mu nenabízí takové příležitosti každý den.

Přiložil jí dlaň na tvář. Trochu sebou cukla, ale neuhnula. Podívala se mu do očí. Chvíli se navzájem hypnotizovali pohledem. Pak si přitáhl její tvář k sobě a daroval jí vášnivý polibek. Vůbec ho nezajímalo, kolik je kolem nich lidí. Jen ji chtěl mít blízko. U sebe. Navždy.

Vložila mu dlaň do vlasů a polibek mu oplatila. Sekundy ubíhaly, vlaky na nádraží přijížděly a odjížděly. Lidé kolem nich o ně místy zavadili pohledem, ale pokračovali ve své cestě. Jeho nezajímalo nic kromě ní. A ji taktéž.

"Miluju tě," zašeptal, "nejezdi, pojď se mnou, prosím."

Viděl v jejích očích slzy. Padla mu do náruče, chvíli vdechovala jeho vůni, a pak s ním odešla.