Tak strašně se stydím za to, jak jsem se chovala pár let zpátky... Myslela jsem si, že jsem zajímavá? Vtipná? Dechberoucí? Těžko říct. Teď bych řekla, že jsem byla akorát tak trapná a zoufalá.
Mohlo to dopadnout úplně jinak, ale místo toho to dopadlo tak, jak to dopadlo, a to jenom kvůli mému ofenzivnímu způsobu reakce a debilním preferencím. Nenávidím své minulé já. Fakt nenávidím. Mohlo mi dojít tolik věcí. Třeba že to v budoucnu bude mít následky, že ublížím sama sobě, že nad tím budu pořád přemýšlet... Chovala jsem se jako pošahané, zamilované děcko. Ale lásku jsem vyjadřovala dost zvláštním způsobem, a to tak, že jsem mermomocí chtěla přitáhnout jeho pozornost. I za cenu toho, že budu trapná a směšná. Jo, byla jsem směšná...
Na jednu stranu jsem ráda, že si to teď umím přiznat. Poučila jsem se a nic podobného už v životě nechci zažít. Uvědomuji si, že se ze mě kvůli tomu nejspíš stal introvert a asociál, a to proto, že se bojím, že budu směšná a trapná znovu. Drahá, nebudeš... Už umíš zapadnout.
Na stranu druhou mám hrozné výčitky a chuť se (nejen) kvůli tomu zabít. Myslím, že bych se mu už ani nedokázala podívat do očí nebo kolem něj projít se vztyčenou hlavou. Vždycky, když se mi o něm zdá (občas se to stále děje), tak jsem buď s ním, jsem šťastná a po probuzení mě akorát bolí celé nitro, nebo jsem s ním a jsem nešťastná, pláču a on mi utírá slzy a říká, že to bude lepší. Tak ráda bych se mu omluvila i v reálném životě, ale vím, že na to zkrátka nemám koule. Absolutně mě zavrhl a i mně se na něj podařilo (aspoň částečně) zapomenout.
Jenže když už si vzpomenu, tak to bolí, cítím se hrozně, trapně, zoufale, ... Kterákoliv vzpomínka, která mi vyvstane na mysli, je taková, že bych si nejradši přála ji navždy vymazat. Chtěla bych, aby se to nikdy nestalo. Nebo aby na to zapomněli VŠICHNI.
Chtěla bych se mu aspoň omluvit. Omluvit se všem. Jenže mám pocit, že by mě znovu zavrhl. Buď by mě poslal do prdele, ignoroval (což je prakticky to samé), nebo se mi vysmál. A ve všech případech by mi znovu a opět puklo srdce. Myslím, že zlomenější srdce už ani nemůžu mít...
