LXX

 Už nikdy se nesmí stát, že uděláš něco, čeho budeš litovat. Nebo naopak něco neuděláš a pak toho budeš litovat.

Bylo by proto vhodné, aby sis stanovila pravidla.

LXIX

 Jsem labilní rapl. Mění se mi nálada třicetkrát denně. Nikdo se mnou nevydrží. Já nevydržím s nikým.

Už asi od šesti hodin večer mě bolí hlava. Bude jedna ráno. Asi jsem to dnes přehnala s cigaretami, musím to omezit.

Místo toho, abych spala, zase píšu smutné, agresivní řádky o tom, jaký jsem magor a poslouchám u toho nostalgickou hudbu. Dostala jsem chuť na něco sladkého, tak jsem si oloupala mandarinku, ale je kyselá jak sviňa.

Posledních několik dní, týdnů, mám existenční krizi. Na podzim to na mě přichází často, jsem zvyklá na to, že obvykle koncem léta na mě přijde asi půlroční deprese. Většinou odchází v půlce jara. Srpen až duben. Necelých osm měsíců. Víc než jedno pololetí v roce trpím depresí. Nejsem vnitřně mrtvá každý den, mám i světlé dny, ale ty tmavé převládají.

Lol, teď mi ve sluchátkách začala hrát skladba Don't try suicide od Queenů. Tématické.

Bolí mě ta zkurvená hlava, ale nemůžu usnout. Byla jsem unavená, ale najednou nejsem. Obvykle mi pomáhá pustit si před spaním nějaké mluvené slovo, podcast, u kterého usnu.

Mám nervy na všechny. Nikoho u sebe nechci, ale zároveň bych ráda pocítila něčí blízkost. Říkám si, že bych konečně uvítala nějaký vážný vztah, ideálně s mou spřízněnou duší, který by byl už navždy. Pak si ale řeknu, že na to asi ještě nejsem zralá. A pak si řeknu, že nenávidím muže. Nenávidím lidi. Nechci u sebe muže, protože jim nevěřím. Můžou za to někteří kokoti z mé minulosti. To oni to způsobili. A nikdy jim to neodpustím. Můžu se s tím smířit, ale neodpustím jim to a budu doufat, že jim to karma vrátí, když nemůžu já. Kurva, jaká smůla, že nemůžu. Proč nemůžu jen tak přijít a dát mu pěstí, na které mám nasazeného boxera, do ksichtu? Ulevilo by se mi jen v případě, že bych mu rozbila ksicht. Nenávidím ho za to, co mi udělal. Kurva, nemůžu normálně žít.  A nemůžu to řešit s přáteli, protože kdo jen tak uprostřed konverzace vytáhne takovou věc? Pár lidem jsem se svěřila, párkrát jsme to probírali, protože mám potřebu se k tomu logicky stále vracet, když to v sobě nemám dořešené a mám z toho trauma... Ale nechci před nimi furt vytahovat své problémy a opakovat se a pořád brečet a říkat, že se musím naučit být silnější a překonat to. Do piče, můžu se vypsat jenom tady. Když to zmíním před mámou, asi to nechápe a ptá se, co tak hrozného mi udělal. Že jsem s ním pak přece i byla venku a snad jsme si to vyříkali. Ano, byla jsem s ním venku. Ne, nic jsme si nevyříkali. Tohle si nejde vyříkat. Jak si s ním mám vyříkat to, že se mě pokusil znásilnit?

Před tátou jsem to zmiňovala a zatraceně kurevsky lituju do piče toho, že jsem mu nedovolila, aby mu něco řekl, když byl ještě čas. Aby mu něco udělal, když ho vídá v práci. Nemuselo se pak stát to, co se stalo a čeho lituju. To, když jsem chtěla vzít vše do vlastních rukou a získat zpět nadvládu nad svým vlastním tělem.