LXXII

 Pořád si nalhávám, že dosáhnu svých životních cílů a snů. Že ze mě bude právnička. Armádní právnička. Už v dětství jsem se ubírala tímto směrem. První jsem chtěla být kosmonautka. Až později jsem zjistila, že kosmonauti musí mít zdravotní stav na dokonalé úrovni, musí ovládat fyziku, matematiku a asi i chemii... Zkrátka obory, v nichž jsem nikdy příliš nevynikala. S mým zdravotním stavem je absolutně nulová šance, že by mě přijali k výkonu nějaké takové profese. Můj sen tedy uhasl, ale ubrala jsem se dalším směrem, a to k armádě. Chtěla jsem být vojákyně z povolání, ale můj zdravotní stav se čím dál více horšil, takže pravděpodobně ani toto povolání by nebylo pro mě. Ale pro vojáky, co nejsou přímo cvičeni k boji, jsou jiné podmínky, a tak jsem si řekla, že možná armádní právník by pro mě byl vhodný. Třeba tam nebudou mít tak přísné požadavky na zdravotní stav. Vydala jsem se tedy cestou studia práv. Jsem už v půlce, ale najednou si říkám, zda je to pro mě to pravé ořechové. Bude mě taková práce naplňovat? Budu v ní vynikat? Vynikala jsem po celou dobu studia základní i střední školy, vždy jsem byla premiantka, ale na vysoké škole se necítím ve svém živlu... Opět začínám mít deprese. Nějakou dobu jsem teď měla období harmonické a dá se říct veselé, ale zase se něco posralo. Je to v piči.