LXV

 

LXIV

Když nemůžu mít jeho, nechci nikoho. Prozatím. To prozatím je důležité zmínit, protože nyní jsem ledová královna a přeju hodně štěstí tomu, kdo se bude snažit, aby moje srdce roztálo.

Aspoň v něčem mu můžu poděkovat. Můžu se teď zastavit a soustředit se na sebe, srovnat si priority, usměrnit pocity, emoce a city, spojit části mého zlomeného srdce ledem.

A až přijde někdo další s ohnivou vášní a dostane se až k mému srdci, budu riskovat, že se led rozpustí a moje zlomené srdce se zase rozpadne. Ale můžu doufat, že jej zcelí láskou a já aspoň jednou nebudu zklamaná.

Avšak prozatím je mé srdce zcelené. Ledem.

Je konec planému projevu citů, náhlým vzplanutím, dobrosrdečnosti, zamilovanosti a víry v lásku.

To on vlastně o ledové královně mluvil poprvé. Vzpomněla jsem si na to docela nedávno. Nenáviděla jsem tu frázi pokaždé, kdy ji vyslovil. Nechtěla jsem ji mít v paměti, než mi došlo, že ji můžu použít proti němu. Stane se ze mě to, čím jsem ve chvílích, které jsme spolu trávili, nebyla, protože jsem byla zaslepená láskou k němu. Stále mě to nepřechází, čemuž není divu, když je to teprve pár měsíců. Mnoho mých bolestí mě přešlo po roce a déle. I po letech. Proto předpokládám, že ani tohle jen tak nepřestane. Ale mohu to urychlit tím, že se obrním už teď.

A taky bych ho měla přestat sledovat na instagramu... Jednou jsem to už udělala, ale měla jsem slabší chvilku a poslala mu žádost o sledování znovu. Jsem fakt kráva. :D

Ale to bylo naposledy. Začal to celé on. Vzbudil to ve mně on. Může za to on. A on je teď už minulost. Bolí to, když to píšu a uvědomuju si to, ale je to tak. Nechce mě, využil mě jen proto, aby se zabavil, všechno mi řekl a opustil mě.

Tak v sobě jednou najdi tu sílu. Odejdi tiše, respektuj ho. On tvoji bolest nemůže nijak utišit. A až se potkáte na univerzitě, spadne mu brada na zem, až uvidí tu oslnivou ledovou královnu s kontrastující zlatou korunou na hlavě.

Změnila ses vlastně kvůli němu. Nechceš si to přiznat, ale je to tak. Zbavila ses havraní hřívy, protože ti říkal, že se mu taková barva na ženách nelíbí. Vlastně řekl "na holkách". I to dokazuje, že je to zatím jen chlapec. Ty jsi už žena.

Pak měl bradu na zemi, když jsi najednou změnila vizáž a z havraních vlasů najednou byly záviděníhodné zrzavé. Sice "má rád blondýny", ale řekla sis, že na to půjdeš pomalu. A to jsi přírodně špinavá blondýna, to chlapec netušil. Najednou začal být vřelejší, lichotil ti a dokonce se s tebou chtěl znovu vidět. Vidíš to? To všechno kvůli vzhledu. Zajímá ho jen vzhled. Takového chlapce nechceš. Zdůrazňuji, chlapce. Ještě to není muž.

A pak se to semlelo. Teď už mi dává smysl ta královna mečů, která vyšla spolu s tou druhou královnou v jeho tarotovém výkladu, který jsem mu dělala, když ke mně přišel. Já jsem opravdu ta královna mečů, ublížená, chladná a odtažitá. Došlo mi to až teď, ten výklad perfektně seděl. On je koketní král holí, nevyšlo mu to s královnou holí, kterou chtěl, a přitom ranil královnu mečů, která chtěla jeho a on ji odmítl.

Říkala jsem to i jemu v tom výkladu.

Královna mečů se s tím smíří. Je to ta druhá žena, která se objevila v jeho romantickém životě, ale zastiňuje ji královna holí, kterou si chce vybrat on. Ale ta ho odmítla. Nebo to s ní zkrátka nevyšlo. To ho ranilo, a tak ranil královnu mečů. Královna mečů bude ublížená, chladná a odtažitá, ale tato skutečnost ji zároveň posílí a udělá z ní silnější a lepší ženu.

To jsem přesně já. Ledová královna. Královna mečů.

LXIII

Následující řádky budou plné mých emočně labilních výlevů a traumat. Nečtěte je, pokud nechcete brečet, že tu jen brečím. Ráda bych je ventilovala a skutečnost, že si tyto řádky možná přečtou ty správné oči, mi dává lepší pocit. Mohla bych to prostě přejít, srovnat se se vším uvnitř a již se k tomu nevracet, ale nedokážu to držet v sobě. A protože právě končí cancer season, je to docela tématické, protože moje račí emoce mnou cloumají celý měsíc.

Mám pocit, že karma neexistuje. Zatímco já se trápím a snažím se srovnat s traumaty, lidé, kteří mi je způsobili, si ani nevzpomenou, že někomu vrazili pomyslný nůž do srdce a nemá je tedy co sužovat.

Holka, co mě na základní škole šikanovala, už ani neví, že existuju, zatímco já stále trpím sociální úzkostí, nedostatkem sebevědomí a strachem navazovat nové mezilidské kontakty, protože se bojím, že každý další člověk bude jako ona a její kamarádky. Zajímalo by mě, jestli si někdy uvědomila následky svých činů. Jestli se nad tím někdy, třeba, když byla starší, pozastavila a řekla si, že "tohle možná bylo špatné". Nebo jestli jí její namyšlená mAMinKa se starší seSTřiČkoU vsugerovaly, že středobodem vesmíru je jen ona a nemusí se ohlížet na ostatní lidi. Zajímalo by mě, jestli má výčitky, jestli se změnila, nebo jestli tohle teď dělá někomu dalšímu, ačkoliv od základky uběhlo mnoho let. Doteď nevím, proč to dělala. Patrně proto, že jsem se jí nelíbila. Nelíbilo se jí, že jsem chytrá, hubená nebo že si ráda hraju (což u dětí není nic překvapivého)? Nelíbilo se jí, že mám velký nos, v létě opálenou kůži, protože jsem si ráda hrála na sluníčku, a že nejsem jako ona? Díkybohu, že jsem nebyla a nejsem jako ona. Kéž bych se mohla vrátit v čase a tu šikanovanou malou holku, která si to ani neuvědomovala, obejmout a naučit ji, jak se s takovými lidmi vypořádat. Protože sama jsem si s tím neporadila. Vzdala jsem to, když se učitelé přiklonili na stranu té, co mi ubližovala a celou věc bagatelizovali. Taky bych je zpětně nakopala do prdele. Nestojí mi už ani za pozdrav. Nikdo z nich, učitelé, ona ani přátelé, co v tom jeli s ní. Někteří lidi jsou zlí a bohužel to nemají napsané na čele. Přála bych si, abych k ostatním, kteří si to nezaslouží, nebyla tak hodná, tak dobrosrdečná. Dobrosrdečnost se v tomto světě nevyplácí, je to, jako kdybyste lidem rozdávali peníze jen tak a nechtěli je po nich vrátit, protože máte ostatní lidi moc rádi na to, abyste za svou službu požadovali protislužbu.

Také doufám, že si karma vezme pod křídla mého ex. Musí to udělat karma, když jsem to nemohla udělat já ani můj táta. Lituju, že jsem to tátovi neřekla dřív - chlapec vlastně žije jen díky mně, protože táta by ho zrasil, kdyby to byla čerstvá věc. Kdyby to nebyl násilný čin, zabodla bych mu řeznický nůž hluboko do prdele za to, že mě málem ZNÁSILNIL. Nikdy mu neodpustím to, jak se ke mně choval a jaké následky to zanechalo v mojí hlavě. Nenávidím nespravedlnost. Doufám, že i on nad tím aspoň jednou přemýšlel a uvědomil si, že to, co kdysi udělal, bylo víc než špatné. Představ si, že by to někdo udělal tvojí dceři... Zrasila bych takového člověka. A bylo by mi jedno, že to bylo "jen málem". Znásilnění je trestné i ve stadiu přípravy, stejně jako sexuální nátlak.

S takovými individui se setkávám častěji, než bych chtěla. Občas se sama sebe ptám, jestli to může být ještě horší... Ale patrně jsem proti těmto situacím již dostatečně obrněná. Jen se ve mně hromadí vztek a sebelítost. Mému aktuálnímu já už toho moc neublíží, ale mám chuť porvat se za své mladší já. Za tu malou holku, které se ostatní smáli a ubližovali jí. Za tu mladou slečnu, která se v té chvíli strachy, zmatením a pod jeho vahou nemohla ani hnout. Za mé mladší, pomyslnými noži pobodané já.

Některé moje pocity jsou tak hluboko, že už je pláč nevyplaví. Teď už cítím máloco.

LXII

 Zamiloval se do jejích havraních vlasů a bledé pleti. Když se změnila, nemohl to zkrátka ustát.

Pořád mám potřebu hrát si na něco, čím nejsem. Možná, že až přijmu sebe takovou, jaká opravdu jsem, teprve pak můj život začne dávat smysl a lidé si mě začnou vážit, protože si budu vážit také já sama sebe. Místo toho, abych podtrhovala a zvýrazňovala své rysy, nahrazuju je a měním. Nejsem sama se sebou spokojená. Pořád se vracím k lidem, kteří si mě neváží, a to jen proto, že jsem k nim pocítila sympatie. Ale už ignoruju jejich arogantní chování a disrespekt, který je mně chovají.