Ahoj, babi.
Často na tebe myslím, moc mi chybíš. Někdy si představuju, že na mě z nebe dáváš pozor a že se tam všichni jednou sejdeme. Doufám, že se máš dobře.
Je mi po tobě smutno. Moc mě mrzí, že jsem se v pubertě chovala jako nevychovaný spratek a že jsi zemřela v období, kdy jsem ještě nebyla tak mentálně vyspělá, abych věděla, jak se správně chovat. Lituju toho často. Teď je ze mě úplně jiný člověk. Uvědomuju si hodnotu lidského života a chovám se k lidem nejlépe, jak to umím. Je mi líto, že mně a sourozencům nikdo neřekl o tvojí nemoci. Dozvěděla jsem se to až nějakou dobu po tvé smrti. Možná, že kdyby nám o tom rodiče řekli hned, mohla bych si s tebou zbývající roky tvého života užít lépe.
Zpětně si uvědomuju, že jsi byla nejlepší babička. Brala jsi mě na výlety, přispívala mi na různé věci, s radostí jsi mi kupovala hračky, měla jsi nás ráda a záleželo ti na nás. Byla jsi skromná a mám pocit, že ti víc záleželo na ostatních. Kdybys ještě žila, ráda bych se s tebou dělila o moje zážitky a úspěchy. I neúspěchy. Věřím, že bys mi byla ochotná a schopná poradit. Mrzí mě, že jsi nemohla vidět, jak dospívám.
Tvoje smrt ve mně něco zanechala. Obrovský smutek a uvědomění si, že bych si měla vážit milovaných lidí, dokud tu jsou. Ani ti to nemůžu říct. Můžu jen doufat, že uslyšíš moji zprávu skrze myšlenky.
Tvoji fotku mám jako vzpomínku na tebe vyvěšenou na nástěnce. Byla jsi krásná a jsem ráda, že mám po tobě a mamce kudrnaté vlasy.
Mám tě ráda.
