Dneska... Vlastně včera... Jsem dostala tip. Ať napíšu dopis člověku, který mi ublížil, a pak ho spálím. Ten dopis. Byly časy, kdy bych nejraději spálila i toho člověka, ale jsem od přírody docela asertivní, takže nějaké úchylky si nechám stranou. Je noc a nemůžu usnout, takže mi přestávají působit prášky na úzkost, které beru ráno a odpoledne, a tak cítím, jak se mi svírají útroby, když na to pomyslím. Ale to zvládnu.
Ráda bych napsala dopis hned několika lidem, ale pro ostatní si nechám prostor v jiných článcích.
Takže...
Ahoj, F.
Ani nevíš, jak vážně jsem to všechno brala. Začalo to nevinně, chtěl jsi učebnici. Vůbec nic jsem o tobě nevěděla a ze začátku se k tobě stavěla s odstupem. Vlastně jsem si říkala, že jsi docela divnej. Z fotek ses mi moc nelíbil, ale podle toho lidi nesoudím, a tak jsme si jednou za čas napsali. Vlastně jsme si psali docela často, když si to tak vybavuju. Choval ses přátelsky, ochotně, pomohl jsi mi s úkolem a já jsem si říkala, že jsem na té debilní škole konečně našla kamaráda. Vzpomínám si, jak ses mě poprvé snažil vytáhnout ven. Moc se mi nechtělo, tahal jsi mě ven docela dlouho a protože jsem měla i jiné starosti, dokonce jsem zapomněla na to, že jsme domluvení na neděli a nakonec jsem se vymluvila, že mi bylo špatně. No a pak jsme se finálně domluvili. Skončila mi přednáška a setkali jsme se v parku. Byl jsi vtipný, bylo mi s tebou dobře. Sice sis stěžoval, že jsem v podpatcích vyšší než ty, z čehož jsem měla trochu výčitky, ale i tak to byl celkově fajn den. Šli jsme na čaj, ty sis dal kakao. Obdivoval jsi, jak jsem kultivovaná, spisovná a vznešená. Silná slova, ale nechci to moc okecávat. Nejvíc se mi líbilo, když jsi mi řekl, že sedím jako dáma a ruce mám položené jako soudkyně. Pěkná lichotka vzhledem k tomu, jakou školu spolu studujeme.
A od té doby jsem si začala myslet něco víc. A cítit něco víc. Takové ty prvotní sympatie. Snažila jsem se tě vytáhnout ven, když jsme byly s holkami na akci, ale nechtěl jsi, ačkoliv bydlíš kousek od toho místa, kde jsme byly. To mě zamrzelo, ale nevadí. Domluvili jsme se, že přijdeš k nám na byt, uvaříme si večeři, dáme si víno a deep talk. Myslela jsem si, že je to rande. A že i to pozvání na čaj bylo rande. Myslela jsem si to, protože jsi mi psal ty věci. Jinak bych si to nemyslela a dál tě brala jako spolužáka, nového kamaráda. Proto mě tak ranilo, když jsi napsal, že to jako rande nebereš. Ale já už jsem byla rozhodnutá. Byla jsem zakoukaná, zamilovaná a zblázněná. Bylo pozdě. Už by mě stejně nic nezastavilo. Nezastavilo mě ani to, když jsi řekl, že máš oči pro jinou a že se ti líbí blondýnky, ne černovlásky.
Víš co? Když je to takhle, proč jsi ke mně vůbec lozil? Proč jsi navrhoval, že si uvaříme večeři, dáme víno a deep talk? Proč jsi u mě zůstával přes noc? Proč jsi spal v mojí posteli? Proč jsi spal se mnou? Jsi čurák. Jestli máš oči pro jinou, neměl jsi sem lozit. Z mých signálů ti mělo být jasné, že v tom vidím něco víc. Jde vidět, že nemáš ani kapku empatie a soucitu. Jsi sobec. Chtěl sis jen užít. Ano, měla jsem dát na red flags, které vlály všude kolem tebe, ale ty jsi mi v tom měl pomoct. Neměl jsi mě v tom nechat. Měl jsi to zavčas utnout. Do doby, než jsi mě vytáhl ven, jsem byla šťastná. Šťastná s někým jiným. A to štěstí zmizelo, jakmile ses objevil ty. Teď chci tebe a trápím se kvůli tobě. Jak jsi mi to mohl udělat? Sebral jsi mi štěstí. Jen tak sis nakráčel do mého života a sebral jsi mi štěstí, hrdost a zábrany. Já jsem sice zamilovaná a naivní kráva, ale ty jsi sobecký, neempatický a arogantní čurák. Jsi na tom hůř. Sice se tváříš, že jsi ten lepší, protože to tak přece nechceš a je to jen na mně, ale oba víme, že to tak není a že kdybys nechtěl, tak mi ani nepíšeš. A ještě máš tu drzost ozvat se znovu a říct, že by sis to zopakoval. Když víš, že jsem zamilovaná a kývnu ti na to jen proto, abych tě mohla vidět. Zneužíváš mých citů, mých slabostí, mojí slabé chvíle. A pak máš tu drzost říct, že jsi na blondýnky. Kokote. Tak si běž nahánět blondýny a nech mě na pokoji. Musím to utnout, dokud v tom nejsem namočená úplně. Ještě je čas. Ještě tě dokážu poslat do prdele, ty zmrde. Ještě dokážu pobrat svoje štěstí zpátky a zapomenout na tebe. Ani nevíš, jak jsem z toho ten týden, co se to událo, byla špatná. Brečela jsem. Řekla jsem to i mámě, protože zrovna nikdo nebyl na bytě a já jsem si ty negativní myšlenky nechtěla nechat pro sebe. Musela jsem spát u spolubydlící v posteli, protože jsem si nedokázala lehnout tam, kde jsi ležel se mnou. Věděla jsem totiž, že by se mi vrátily vzpomínky. A i tak jsem nemohla usnout. Pak jsem si to povlečení vyprala a převlékla peřiny do jiného, abych v posteli necítila tvoji vůni. Dokonce jsem před očima všech vzala levandulové vykuřovadlo a vyčmoudila celý pokoj od negativních energií. Když mě holky vzaly do klubu, abych se odreagovala, uprostřed parketu jsem si na tebe vzpomněla, zkoprněla jsem a přestala v tom davu tančit. Myslela jsem jen na tebe.
Ale tomu je teď konec. Vybarvil ses jako totální pičus a já už kvůli tobě nechci ztrácet energii. Jak je to dlouho? Tři týdny? Letí to překvapivě rychle. Možná, že kdyby ses mi od té doby neozval, nemusela bych teď psát tenhle "dopis" a zapomněla bych snáz. Nechci být odmítnutá, raněná a jako následek toho odtažitá královna mečů. Ale možná ty karty měly něco do sebe, třeba mě tahle zkušenost posune dál, budu zase o něco silnější, zkušenější... a bohužel o něco více nedůvěřivá vůči lidem. Ale to je nutná oběť, kterou musím podstoupit.
Adios. Říkal jsi, ať tě hlavně neproklínám. Smůla, čuráku.
