Tenhle článek je plný mojí bolesti, mých slabostí, stěžuju si tady a brečím. Nikdo ho nemusí číst. Jen jsem se potřebovala někam vypsat a pobrečet si. A vzhledem k tomu, že můj blog je anonymní a takhle citlivé věci tu občas píšu, dám sem i tohle. Nikomu to necpu, v reálném životě si lidem nestěžuju. Jen si jdu pobrečet do deníčku, protože jsem slabá citlivka a uklidní mě to.
Byla jsem se svým obličejem, s vlasy i s postavou v pohodě, dokud lidi nezačali mít blbé kydy na můj účet. Ať už jde o akné, ztrátu vlasů nebo to, že jsem nějaká hubená. Víte, nemůžu za to. Myslíte, že jsem si to vybrala? Ne. Všechno má svůj důvod a už mě nebaví se při každé poznámce ohledně těchto témat jen přihlouple usmívat, snažit se být slušná a zároveň se nerozbrečet a pokoušet redukovat ruměnec, který se mi nahrne do tváře jen proto, že je to pro mě citlivé téma a svým způsobem se jedná o něco, za co se tak trochu stydím.
Akné mám už od rané puberty. Byla jsem s ním snad první ze třídy, a to už na základce. Děcka se mi smály, pravděpodobně jim to přišlo nechutný a myslely si, že jsem špindíra. Ale víte co? Ano, překvapivě si umývám každé ráno i večer ksicht vodou a dodržuju hygienu, dokonce na to používám zkurvené mastičky a vodičky a kdovíjaké další předražené píčoviny, ale nic nezabírá. Teprve nedávno, tak po deseti letech, co se s akné trápím, jsme úplnou náhodou na jednom vyšetření z rozboru krve s doktorkou, která se zabývá štítnou žlázou, zjistily, že mám poruchu funkce štítné žlázy, neprodukuje mi dost hormonů, mám je rozházené a bůhvíco ještě, takže zkrátka proto mám celý život akné. Hormonální akné. Kdybych to zjistila dřív, možná bych dneska nemusela mít takové jizvy. Tak hnusný obličej. Takový obličej, na kterém jde poznat (jak mi už párkrát někdo řekl), že jsem měla dřív hodně těžké a bolestivé akné. Sama nevím, proč to doktoři nezjistili dřív. Možná jsem si mohla ušetřit trápení.
Jenže trápení pokračuje, ta porucha je dlouhodobý problém, a i když beru léky, jen tak to hádám nezmizí. Aspoň ty jizvy ne. A - světe, div se - nezpůsobuje to jenom akné. Taky mi kvůli tomu začaly padat vlasy. Měla jsem fakt málo vlasů, moje dřív docela bohatá kudrnatá hříva se změnila v pár suchých chlupů na mojí zkurvené hlavě. Teď, když beru léky, mi už pomalu začínají růst nové vlasy, ale dřív to bylo fakt utrpení. Při každém mytí vlasů mi z hlavy ve sprše padaly přímo chuchvalce vlasů. Tenkrát jsem nevěděla, z čeho to je. Doktoři i další lidi říkali, že ze stresu, ale to mi nedávalo smysl, protože jsem dřív ve stresu fakt nebyla. Divím se, že je nenapadlo zkontrolovat mi hormony.
A pak je tu moje postava. Dřív jsem byla tak akorát, štíhlá, měla jsem svaly a zároveň pěkné křivky a hodně lidí mi postavu chválilo. Pak se mi přihodila taková věc. Onemocněla jsem syndromem dráždivého tračníku a než se na to přišlo a než mi doktoři řekli, že bych měla dodržovat bezlepkovou a bezlaktózovou dietu, protože na tyto složky mají moje střeva prostě intoleranci, zhubla jsem několik kilogramů z důvodu, že moje tělo tyto složky nezvládalo. Je to složité a nechci to popisovat úplně do podrobností. Nicméně po okamžiku, v němž se mi tento syndrom spustil (bylo to nasazení nějakých nevhodných léků - paní doktorka si náležitě neprověřila, zda je vhodné mi je nasadit), začala moje váha rapidně klesat. Zhubla jsem, oblečení na mě začalo plandat, a lidi místo toho, aby mě podpořili nebo se aspoň zeptali, zda je něco v nepořádku, měli kecy jako "ty vole, jsi nějaká hubená", "začni žrát" nebo "jsi nějaká bledá". Jasně, že to není příjemný. Ještě navíc vzhledem k tomu, že jsem pomalu ani nic jíst nemohla, protože po každém druhém jídle jsem běžela na záchod nebo dostala křeče do břicha. Doktorům trvalo půl roku, než mě poslali na vyšetření střev. Ve škole jsem chyběla několikrát týdně a akorát se trápila, protože jsem zrovna byla v maturitním ročníku a bála jsem se, že se nezvládnu naučit látku právě proto, že pořád chybím. Jenže zkuste si jít se sračkou do školy... Takže k těmto problémům se přidal ještě stres, který, jak všichni jistě víme, není pro střevní potíže příliš ideální. :) Fakt prekérní situace.
Zpětně se divím, jak jsem to všechno mohla zvládat. Ty problémy byly každodenní. Dokonce i u maturity jsem tam dvě hodiny (nebo jak dlouho ty písemný části trvají) seděla, bolelo mě břicho, měla jsem sračku (nebo zácpu, občas se to střídalo), jako každý den, a věděla jsem, že na záchod kvůli pravidlům nemůžu. Dokonce jsem zvládla i přijímačky na vysokou, což bylo ještě větší utrpení, protože jsem z nich měla mnohem větší stres než z maturity.
No, takže za všechny moje "nedostatky" mohou tyto nemoci. Asi mám prostě smůlu. Nepoštěstilo se mi. Narodila jsem se ve špatných hvězdných konstelacích. Nevím. Akné mám pořád, vlasy jsou lepší, syndrom dráždivého tračníku se taky trochu zlepšil - aspoň už vím, co můžu jíst a co ne, a jaký si mám brát léky, aby to nebylo tak hrozný. Akorát jsem se trochu začala bát chodit mezi lidi, což je asi celkem pochopitelný... :)
Má to i psychické následky. Mám deprese - jakože fakt deprese. Psycholog i psychiatr, to jsou pro mě úplně běžná slova. Sebevražedné myšlenky a brečení do polštáře po nocích - o tom bych mohla napsat knihu. Jakoby, pořád se držím. Myšlenky jsou zatím pořád jen myšlenky, ještě jsem se nepokusila je zrealizovat. Jen asi jednou jsem byla fakt krůček od realizace sebevraždy, bylo to hodně dlouhé, temné období, které se táhlo od léta až po zimu a které už zažít nechci. Pečlivě jsem si to promyslela, napsala jsem dokonce dopis na rozloučenou, vybrala jsem si písničky, které chci mít na pohřbu a fotku, kterou chci na parte, a málem jsem spolykala prášky. Naštěstí mě od toho někteří lidé odradili. Takoví strážní andělé na poslední chvíli. Nejspíš jsem se od toho teda odradila já sama a přesvědčila jsem samu sebe, že to tu chci ještě zkusit, ale tihle lidé mi minimálně dali podnět o svém životě a jeho neukončení do hloubky popřemýšlet. A za to jsem jim vděčná. Vím, že bych tím ublížila mnoha lidem. Přesto, že se tvářím, že všechny nenávidím a že všichni nenávidí mě, jsou tu pořád moji blízcí, kterým by to ublížilo, a toho se držím. Až tu nebudou oni, tak to asi bude jedno, ale zatím tu pořád jsou.
Za těch několik let jsem se neskutečně změnila. Dřív mě takové věci netrápily. Část puberty jsem prožila docela šťastně, sice jsem vždycky byla taková trochu jiná, ale byla jsem přátelská, chytrá, veselá a cílevědomá. Teď se cítím jako otupělý kus temnoty, ze kterého někdo vysál všechnu energii a radost. Kdyby mě lidi na tyhle citlivé věci neupozorňovali, bylo by to jiné? Nebo bych se i přesto svíjela doma v depresích a nenáviděla se? Kdoví, jsem od přírody hrozně citlivá a evidentně si všechno dost beru. Nějaké vtíravé myšlenky by se i přesto určitě objevily, jak se tak znám, aspoň ohledně toho akné. Jen si myslím, že by to nebylo tak vážné, kdyby mě na to všichni pořád neupozorňovali. "Ty jo, ty nemáš moc vlasů." "Máš nějaké řídké vlasy." "Máš mezi vlasama mezery, haha." "Proč máš tolik jebáků?" "Asi s tebou pořád mlátí puberta." "Co to máš na obličeji? Z čeho to je?"
Můžu říct jen to, že se hrozně bojím budoucnosti. Bojím se, co bude, jestli se to nezlepší (hlavně ten tračník), jestli mě to bude pořád omezovat v životě... Jestli vůbec budu mít nějaký normální život. A pokud ne, asi takhle žít nezvládnu. Stejně se narodím znovu, ne? Možná je smyslem mého života všechno tohle prostě zmáknout a psychické i fyzické problémy překonat. Třeba je to moje životní lekce.
Je mi z toho špatně. Asi jsem citlivka, ale píšu to jen sem, lidem si nestěžuju. Musím se občas někde vypsat a pobrečet si. Každý máme své slabosti.
