XXXIX

 Nevím, co chci. Pokaždé, když pomyslím na budoucnost a snažím se představit si, jaké to bude, vidím jen velké černé (nebo bílé?) prázdno. Zkrátka nic.

XXXVIII

 Mám tak rozlámané srdce. Úplně to cítím. Tu bolest. To, jak se pokaždé zase o další kousek zlomí. Myslím, že za chvíli mi uvnitř už nic nezbude. Pořád se ptám, čím to je. Čím jsem si to zasloužila. Musela jsem být v minulém životě fakt rapl.

Nemám nikoho. Nemůžu se obrátit na rodinu, na přátele, na nikoho. Uvědomuju si, že jsem na to fakt sama. Jen já a moje zlomené srdce, které mi bude už navždycky všechno připomínat.