Pár měsíců zpátky - nevím přesně, kdy to bylo - ke mně došlo k nějakému zvratu. Najednou mi začalo být všechno jedno. Opravdu všechno. Uvědomila jsem si, že na mně nikomu skutečně nezáleží a tím skončil můj strach, jak budu vypadat v očích ostatních. Teď vím, že jen já jsem ta, která se skutečně stará o to, co se mnou bude. A ostatní lidé jsou stejní - všichni hledí jen na sebe.
Možná, ale jen možná, jsem také přestala být naivní. Cítím, že je tam nějaký posun a cosi uvnitř mě se změnilo.
Začala jsem být lhostejná. A to vůči všemu. Je to mým fyzickým stavem, který se stále nelepší a zasahuje i do mého psychického stavu. Je mi jedno, co bude. Je mi jedno, jestli se mi něco stane. Jediné, co by mi nebylo lhostejné, by bylo, kdyby se něco stalo mojí rodině. To bych nedopustila. Ale nějaký pud sebezáchovy? Strach o svůj život? To u mě neexistuje. Dokonce vím, že kdyby to nešlo podle mého plánu a můj fyzický stav by mi až příliš komplikoval život, byla bych schopná všeho nechat a život zahodit.
Všechno by bylo tak jiné. Jiné a lepší. Nemůžu uvěřit, že už se trápím tak dlouho. Více než rok. Stalo se to sice součástí mého běžného života, ale už to nezvládám a ani nechci zvládat. Je to tak omezující, ponižující a deprimující.
Už opravdu nevím, co by mi mohlo pomoct.
