XLIX

 Nenávist je jen převlečená láska. Opravdovým opakem lásky je lhostejnost.

XLVIII

Neumím odpouštět. 

Umím zapomenout nebo odsunout špatnou vzpomínku někam do zákoutí, ale jakmile si opět vzpomenu, uvědomím si, že jsem nikomu nikdy nedokázala odpustit. Hraju si na silnou bytost, která se přes to všechno přenesla, se kterou to nic nedělá, ale to jen navenek. Uvnitř trpím a rdousí mě mé vlastní myšlenky a pochybnosti.

Možná, že není mým cílem najít odpuštění pro bytosti, které mi ublížily, ale dojít k odpuštění sobě samé. Možná že teprve tehdy, až odpouštím sobě, zbavím se té tíže, kterou uvnitř nesu a která mě táhne dolů, daleko od budoucnosti a nových příležitostí, zpátky do minulosti.

Zjistila jsem, že jsem sama, kdo pořád cítí tu bolest. Druhá strana se přes to již dávno přenesla, ať už se jedná o jakýkoliv případ. Pokládá záležitost za vyřešenou. To jen já se ke všemu neustále vracím a přemýšlím, jak jinak to mohlo skončit. Jak jsem mohla být šťastnější. Ale všechno je to minulost, a ta již nehraje žádnou roli. Možná ve mně zanechala rány, ale přinejmenším mě posunula dál.

Všechno se děje z nějakého důvodu. Možná mě to mělo poučit, zabavit, pomoct mi nabýt zkušenosti, vědomosti a pochopit, jak život funguje.

Jedinou možností, jak se této z minulosti pocházející bolesti zbavit, je zpřetrhat stará pouta, která mě k ní vážou a brání mi posunout se dál. Chtěla bych to umět. Chci k tomu dospět. Proč je to tak těžké? Proč to ostatním lidem jde snadněji? Možná mi příliš záleží na lidech a zapomínám na sebe. Zapomínám na to, že bych ze všeho nejdřív měla odpustit sama sobě. Že bych se měla mít ráda.