LXVIII

 Možná je to opět jen obdobím. Možná je to přírodou uchylující se ke spánku a umírajícím listím, že se cítím jako bez duše a nemám na nic energii. Zase v životě nevidím žádný smysl. Všechno se mi zdá bezvýznamné a pomíjivé.

Zase se mi vrací ty špatné myšlenky, kdy si říkám, že by bylo pro jistotu lepší napsat dopis, kdybych učinila unáhlené rozhodnutí. Nechci to udělat, ale občas mě k tomu něco svádí. Bojím se toho, co bude. Někdy mám slunečné dny, kdy se těším na nadcházející den, oplývám sebevědomím a slibuju si, jak na sobě budu pracovat. Někdy mám ale dny pochmurné a zatažené, kdy v sobě nevidím žádný potenciál, nevěřím si a nechci pokračovat v budování budoucnosti.

Nechci.

LXVII

 Přeju si, aby se dnešek vůbec nestal. Nechápu, proč se zlé věci dějí jen mně a co mi tím chce vesmír říct. Možná to, že si mám dávat větší pozor. Že svět je nebezpečný. Že svět není tak naivně pohádkový, jak si možná myslím. Že na světě existují zlí lidé a mám být obezřetnější.

Ale nedělám si z toho zase takovou hlavu, jako bych si možná dělala v jiném životním období. Prostě se stalo. Nějak se to vyřeší. Všechno má svoje řešení.

A pak si říkám... že už to možná nezvládám. Že je toho na mě moc. A že bych to tu chtěla ukončit. Ale to jsou jen myšlenky. Opět a zase je neuskutečním, jen si s nimi pohrávám.