Když se na to dívám zpětně, je mi naprosto jasné, že za to všechno mohly hormony. Každodenní pláč, měnící se nálady, návaly vzteku, úzkosti a smutku, sebevražedné sklony (které se vlastně ještě násobí, jestliže mám tyto sklony i za normálního stavu), nadměrné uvažování nad věcmi, nad kterými nemá smysl uvažovat, a z toho vzešlé deprese... No, na začátku roku jsem myslela, že je to pro mě konec. Opravdu jsem to nedávala. K hormonům se ještě přidaly nešťastné události a důvod k smutku byl na světě. Nebyla to tak nešťastná událost, ale mé hormony ovlivněné tělo to v tu chvíli všechno vnímalo jinak, intenzivněji a vášnivěji, a tak mě to prostě vzalo. Můžu říct, že teď už jsem s tím tak nějak smířená. To samé jsem sice říkala někdy před měsícem a nebylo tomu tak, ale teď i já sama cítím, že je mé tvrzení víc upřímné. A přitom stačilo udělat něco, čeho jsem se předtím tak bála. Odstřihnout ho ze života, zajistit, abych ho neměla na očích. Protože co sejde z očí, sejde z mysli. Asi to teď bude moje motto, oplatilo se mi to už mnohokrát a v různých záležitostech...
Teď bych se zachovala úplně jinak, ale na tom už nezáleží. Byla to pro mě v rámci možností dobrá zkušenost. Evidentně jsem si tím musela projít. Aspoň teď vím, že mi nechybí sebeúcta, ačkoliv jsem ji v sobě mohla najít o chvíli dřív...
Bolelo to a někde hluboko uvnitř to možná pořád bolí. Ale to přejde, nebo se to minimálně zmírní a zhojí, tak jako všechno.
Možná někdy budu mít zase slabší chvilku a budu ho chtít do svého života zpátky, ale nesnížím se k ničemu jinému než k pouhé představě a myšlence. Vím, že by to nebylo opravdové, že mě nemiluje a já jeho vlastně (už) taky ne. Vím, že by to nemělo budoucnost. Jen bych se trápila.
Udivuje mě však, jak silně dokážou mé chování a vnímání ovlivňovat hormony. Dá se proti tomu vůbec něco dělat? Nebo musím pokaždé čekat, až se mé rozbouřené hormony zklidní? Lituju všech, co to tak mají taky. Život je občas fajn, ale občas je taky neskutečně těžký, a to nejen v těchto ohledech. Málokdy prožiju opravdu šťastný den. Ještě se mi snad nestalo, aby moji mysl nezastínila ani jediná temná myšlenka.
