Ahoj.
Jen ti chci napsat, že jsi fakt kokot. Jsi prvotřídní debil. Nechápu, jak můžeš v běžném životě normálně fungovat. Jsem teď totálně naspeedovaná, protože mi ve sluchátkách zní "Fuck Everything" od Death Blooms, takže ti to teď pořádně nandám, připrav se.
Mám v sobě tolik pocitů. Od smutku, lítosti, zoufalství, přes vztek, nenávist a zmatek. A ještě víc, nedokážu je popsat všechny. Taky cítím bolest. Zabolelo to. Sice jsi říkal, že mi nechceš ublížit, ale to jsi dělal celou dobu. Celou dobu, co jsme se bavili.
Nezvládám to. Nezvládám tě vidět každý den ve škole, na přednáškách, kde sedíš v dohledu v řadě někde dole pode mnou, v jedné místnosti, a pak i v telefonu mezi aktivními lidmi. Jsi všude. Úplně všechno mi tě teď připomíná. Včera jsem si poslechla tu písničku, o které jsi mi říkal, že je tvoje nejoblíbenější. Myslela jsem si, že je to narážka, protože je to romantická píseň o lásce. Ale ty sis mě jen dál a dál namotával. Nevím, proč si takhle sama ubližuju. Asi tě chci mít nablízku aspoň takhle, když nemůžu fyzicky. A to ze mě zase mluví moje zamilovaná část duše.
Tu teď odsuneme stranou. Jsem nasraná. Pořádně nasraná. Nevím, jestli tě nenávidím nebo miluju. Ale už dávno jsem došla k tomu, že mezi láskou a nenávistí je tenká hranice a nenávist je jen převlečená láska. Jediné, co chci cítit, je lhostejnost. K tomu se chci dopracovat. Chci ti už nikdy nenapsat. Chci v sobě najít sílu a při pohledu na tvoji profilovou fotku, která mi vyskočí mezi aktivními lidmi, tě jen lhostejně přehlédnout. Tak jako ostatní. Jde to těžko, když jsme k sobě měli tak blízko. KURVA blízko. Ale to nevadí, zvládnu to i tak.
Jsi jen další sebestředný, arogantní, namyšlený, egoistický, neempatický kokot. Sám nevíš, co chceš. Myslíš jen na sebe. Říkáš sice, že v životě musíme být sobci a stavět na první místo sebe, ale takhle se to přece nedělá. Budeš blbej právník. Kokote.
