LXI

 Naprosto přesně vím, kdy to celé začalo.

Rok a něco zpátky jsem měla přítele. "Přítele". Bylo to celé zvláštní, dali jsme se dohromady hrozně rychle, bylo to během nouzového stavu. Nedalo se nikam chodit, takže jsme většinu času trávili povídáním si v autě, procházkami v zimě (byl leden), a nakonec mě pozval k sobě domů na oběd. Přišlo mi to zvláštní, když mě pozval hned po týdnu, co jsme byli "ve vztahu". Ze začátku to bylo normální, ukazoval mi svoji sbírku zbraní, jezdili jsme na výlety do lesa, pak jsme se dívali na filmy u něj v pokoji. A hned začal něco vyžadovat. Málem došlo k sexu bez mého souhlasu, ale rychle jsem ho odstrčila, vypadal dost podrážděně. Když jsem mu řekla, že jsem ještě panna, řekl, že na mě nebude tlačit, a ptal se, kdy bych na to přistoupila. Řekla jsem, že až po nějaké době, až se lépe poznáme a nechci na to spěchat. Vzal to, ale zkoušel to pořád. Po měsíci se samozřejmě zeptal, jestli už půjdeme na věc. Pořád jsem nechtěla, tak začal vyžadovat alternativy, ale do těch se mi taky nechtělo, protože jsem v tomhle ohledu neměla žádné zkušenosti, bála jsem se a přišlo mi to nechutné.

Jednou to zašlo daleko. Zalehl mě celou svou vahou a naléhal na mě. Nechtěla jsem. Přemlouval mě dlouho, ležel na mně a chtěl do mě vniknout. Nakonec se mi podařilo přemluvit ho, aby slezl a nechal mě být. Zbytek dne se se mnou samozřejmě nebavil. Dokoukali jsme film, zavezl mě domů, pak se mi týden neozýval. Nakonec mi napsal a zeptal se, jestli jsem na něj naštvaná. Samozřejmě, že ano. Rozešli jsme se, ublíženě mi vynadal, že jsem asi lesba, a pak jsem o něm neslyšela.

Pavle, to ti nikdy neodpustím. Zanechalo to ve mně hrozné trauma. Klepala jsem se, když jsem si vzpomněla na cokoliv, co se stalo a tato tématika pro mě na nějakou dobu byla tabu.

To se změnilo ještě toho léta. Našla jsem si přítele, který byl "můj první", a od té doby žiju sexuálně normálně. I když bych to asi nenazývala normálním. Myslím si, že mám od té doby, co mě málem znásilnil, potřebu řešit své trauma dost radikálními způsoby. Trpím depresemi (to však nebude jen kvůli tomu), řežu se pokaždé, co se s někým vyspím, protože se cítím provinile. Začala jsem být promiskuitní. Začalo mi to být jedno. Mám v hlavě pocit, že nemůžu nikomu odepřít to, když po mně chce sex, aby mě náhodou neopustil, protože mám vsugerované, že mužům jde hlavně o sex. Od léta jsem měla víc sexuálních partnerů, než bych kdy čekala, že budu mít. Svoje trauma se sexem řeším sexem. Ale nic z toho nemám. Už si to ani neužívám. Je mi to jedno. Nechci, aby to tak bylo. Proto se po každém sexu cítím provinile a dořežu si zápěstí, abych se potrestala. Cítím se bezcenná. Chci s tím přestat, chci být zpátky tam, kde jsem byla před rokem, kdy jsem ještě byla panna a čekala na toho pravého. Nikdy jsem nebyla fanouškem spontánního sexu. Vždy jsem do toho vkládala aspoň city. Teď už nepotřebuju ani ty city. Je mi to prostě jedno. Nevím, co si tímhle chováním dokazuju. Asi se přes to chci podvědomě přenést.

Můžeš za to ty, Pavle. Kdybych mohla, zliskám tě jak ještě nikdy. Jsi nechutné, nadržené, bezcitné hovado a chováš se k holkám jak ke kusu hadru. Nechci být zlá, ale zasloužíš si, aby ti to někdo vrátil podobným způsobem.

Lituju, že jsem to tehdy neřekla tátovi. Potkávali se v práci, protože do jejich fabriky Pavel něco jezdil opravovat, a když to bylo ještě relativně čerstvé, táta by si to s ním vyřešil. Měl to udělat. Měla jsem mu to říct dřív. Řekla jsem mu to až v létě, půl roku po tom, a už jsem ani nechtěla, aby to s ním jakkoliv řešil. Teď už je pozdě. Je to víc než rok a asi dva, tři týdny zpátky jsme se spolu usmířili a začali se zase bavit. Nevím, co mě to napadlo a proč jsem to udělala. Asi ze stejného důvodu, jako s ostatními. Zmanipuloval mě a nakonec dostal, co chtěl. Cítím se špinavě. Nikdy mu to neodpustím. Předstírala jsem, že se mi to líbí, ale ve skutečnosti mi to přišlo nechutné. On mi přijde nechutný. Nenávidím ho. Už ho nikdy nechci vidět. Kdybych ho potkala, dám mu pěstí. Zlomila bych mu nos. Zlomila bych mu péro. Chci, aby to v mojí hlavě skončilo...

LX

Někdy vlastně sama nevím, co vůbec chci. Jen bloudím životem, každým dnem víc a víc, a přemýšlím, jaký je jeho smysl. To, co dřív smysl dávalo, jej teď už nedává. To, co mě dřív bavilo, mě teď už nebaví, přemáhám se k tomu kvůli nedostatku energie a motivace, anebo to dělám jen velmi málo. A stejně v tom necítím naplnění. Jsem úplně jinde, než jsem kdy bývala. Jsem na tom hůř. Ztrácím samu sebe a cítím to už nějakou dobu. Smutné na tom je, že to není pár týdnů nebo měsíců, ale už několik let. Čím jsem starší, tím větší cítím prázdnotu. Nic mě nenaplňuje, a tak neustále hledám. A nenacházím. Ani nevím, co vůbec hledám. Nevím, co chci. Chci, aby to už skončilo.

Je to tu opět a zase. Zase do toho padám. Do těch myšlenek, které mě rozežírají zevnitř a nedovolují mi se posunout dál, rozvíjet svoji osobnost a objevovat na tomto světě nové věci.

A já se ptám, kdy to všechno začalo? Kdy se to začalo ubírat tímto směrem? Bylo to někdy během puberty? Dětství? Mám nějaké podvědomé trauma?

Nechci nikomu ublížit. Nechci ublížit byť jen jednomu člověku. Kromě sebe. Já jsem jediný člověk, kterému bych ublížila. Asi jsem se nikdy opravdu nenaučila mít ráda. Nevím, jestli to někdy bude lepší. Už ani nedokážu vyjádřit, co se mi honí hlavou. Těch myšlenek je tolik, a zároveň mi přijde, že tam žádné nejsou. Vždycky je potlačím. Té bolesti už bylo tolik, že mi to jednak přijde pořád dokola a už to nechci opakovat, a jednak ji nechci zažívat neustále dokola. Nechci pokračovat v ničem. Nebaví mě všední věci, nebaví mě život, koníčky, které jsem měla, lidi, ...

Dokonce se ke mně vrací lidé z minulosti. Mrzí mě, že už nejsme takoví, jako dřív, a vlastně se mi vždy líbila jen nějaká představa o tom daném člověku, když přitom ve skutečnosti je ten člověk naprosto jiný. Takový, že se mi jeho povaha nelíbí. Líbí se mi ta, kterou jsem si vytvořila.

Každý den je tak zkurveně stejný. A bude stejný. Nebude to jiné. Mohlo být, může být, ale nebude. Už na to nemám sílu.

LIX

Proč by to někdo dělal? Proč by to někdo bezdůvodně dělal,  když vidí, jak ho miluju a jak mě to ničí? Jde mu jen o sebe a svoje vlastní potřeby? Chce si něco dokázat? Co si tím, kurva, chce dokázat? Jaký je boss? Hraje si na boha? Kokote, to, že chodíš do posilky, z tebe nedělá boha. To, že studuješ dvě vysoké školy najednou, z tebe taky nedělá boha. I já studuju dvě vysoké školy najednou. Vyrovnám se ti, a to možná nedokážeš snést.

Jsi hrozně toxický. Vím, jsi Rak. Jsem taky Rak. Narodili jsme se ve stejný den. Myslela jsem si, že to je znamení, ale byl to spíš red flag. Ženy Račice a muži Raci jsou však úplně jiní. Jsi náladový, sebestředný, arogantní, nebereš spoustu věcí vážně a myslíš si o sobě, jaký jsi bůh. Já mám úplně jinou povahu.

Myslím si, že to není láska. Tak co to, kurva, je?! Proč mě to tak ničí, proč tě tak moc chci ve svém životě, proč tě chci každý den vidět, mít ve své blízkosti, proč přehlížím tvé chyby a tvoji odpornou toxickou povahu? Jsem zamilovaná, ale proč? Co mě k tobě táhne? Jseš pěknej, chytrej... A to je tak všechno. Povahu máš hroznou. Tak já nevím. Táhne mě k tobě skutečnost, že si dokážeme hodiny povídat o těch nejhlubších tématech, a to od večera až do rána? Třeba mi to připomíná něco z dětství. S kamarádkou jsme si taky hodiny povídaly a u toho pozorovaly hvězdy. Tohle mi chybí. Teď už to dokážu jen s málo lidmi. Vlastně jsem kromě tebe ještě nepotkala člověka, se kterým bych tohle svedla. Dobře, jednoho... Ale ten mi bohužel začal lézt na nervy po tom, co jsem potkala tebe. Zmrde. Mohlo to s ním být krásné. Místo toho se pořád honím za tebou, za někým, koho nemůžu mít, protože se soustředí jinam. Já vím, že mě nechceš. Říkal jsi to. Ale pořád doufám, že ti v té palici něco docvakne a uvědomíš si, jak bychom se k sobě hodili. A zamiluješ se tak, jako já.

A stejně si pořád říkám, že to asi není láska... Vím vůbec, co je láska? Spíš to bude jen nějaká vášeň a touha. To přejde. Přejde to, jakmile se objeví někdo lepší než ty. Někdo, kdo si mě zaslouží.

A říkám si, jestli bych vlastně byla schopna snést tvoji pozornost. Možná bych se vylekala a odradilo by mě to.

Ani se mě vlastně nesnažíš poznat. Posrala jsem to, měla jsem tvoji pozornost na začátku, to ses snažil, ale uspěchala jsem to a tím jsem tvůj zájem ztratila. Vím to a už nikdy stejnou chybu neudělám. Objevil ses v mém životě - Vesmír mi tě poslal do života - abys mi dal lekci. Zkušenost. Abych si uvědomila, jak to chodí a příště už to udělala správně.