Svět je na piču místo. Je to všechno zpátky. Vrací se to pravidelně. Nikdy bych netušila, že budu řešit takové píčoviny. Maličkosti. Že to bude pramenit z takových maličkostí a že se to ve mně bude hromadit tak dlouho.
Ztrácím se. Už se ani nepoznávám. Nejsem schopná vstát z postele a uvařit si jídlo. Nebo vůbec nachystat jídlo. Trápí mě nechutenství, v posledních pár dnech jsem toho do sebe moc nedostala a cítím, jak jsem slabá. Je mi fakt na hovno. Nemít tu blízké, hned bych to ukončila. Trápí mě úzkosti a vím, že se to jen tak nezlepší. Musela bych na tom pracovat. Ale ani to nezvládnu. Nezvládám ani školu. Ani nevím, kdy jsem tam byla naposledy. Nedokážu jít sama bez úzkosti mezi lidi. Straním se lidem. Vyhýbám se společnosti. Nezvládám to. Řeším pořád to samé dokola a už mi z toho jebe. Přitom je to taková maličkost.
Necítím. Všimla jsem si toho už dřív. Neprožívám situace tak hluboce, jako dřív. Možná mé ostatní pocity zastiňuje úzkost, je to dost možné. Cítím, jak se vzdaluju. Depersonalizuji se, pokud je to ten správný pojem. Někdy cítím, že se ztratil v běžné konverzaci a najednou už nejsem schopná přemýšlet a soustředit se jako zdravý člověk. Jsem nemocný člověk a uvědomuju si to. Potřebuju pomoc. Jsem sice částečně pod dohledem psychiatra, ale léky mi nepomáhají. Občas chodím na terapii, ale najít dobrého terapeuta/psychologa je dnes těžké. Také je těžké najít někoho nevytíženého, většina má plno a nenabízí terapie tak často, jak bych asi potřebovala. Vlastně... když terapii potřebuji, nejsem schopna si o ni říct. Nedokážu to. Dokážu to, až když je mi lépe, a než se na mě dostane, problémy odstoupí. Pak se u psychologa zdá, že je všechno docela v pořádku, ale problémy za nějakou dobu zase přijdou, já zase nejsem schopná říct si o pomoc, a tak se to opakuje jako v začarovaném kruhu.
Asi na to mám prostě predispozice. Nemám tak vážná traumata, abych se tolik trápila.
Nesnáším to tu. Všechno je nefér. Necítím se dobře.
