XXIX

Neměla bych tolik přemýšlet. Nemůžu pak spát.

Možná ho už nikdy neuvidím. Teď je tak zmatená a špatná doba, že je to dost možné.

Bolí mě srdíčko. Nenávidím se za to, že pořád čekám a snažím se nechybovat, ale přitom si nemůžu pomoct a jinak bych to nikdy ani neudělala. Asi se bojím bolesti. Nechci ničeho litovat, protože vím, že bych litovala hrozně dlouho. Asi už to mám prostě v povaze. Přemýšlím nad trapasem, který se mi stal před dvěma lety a normální člověk by na něj do dvou dnů zapomněl. A stejně tak přemýšlím nad promarněnými příležitostmi, nad situacemi, které by mohly nastat, kdybych udělala něco jinak, a taky nad situacemi, které by nastat nemusely. K životu to patří, chybovat je lidské a nabývat zkušenosti taktéž. Jenže já nechci. Nelíbí se mi nic lidského, nebaví mě to tu a musím se přemlouvat, abych si stanovila nějaké cíle a sny. Abych měla pro co žít. Jenže už ubývají. Už nevím, co dál. A když už něco vymyslím, nevidím v tom žádný, anebo jen malý smysl.

Občas jsem tak empatická, až to bolí. Je to jen stadium? Nemělo by být. Vrací se to všechno stále častěji.

Při pomyšlení na to, co opravdu chci, se mi rozbuší srdce. Jenže to buď nemůžu mít, nebo nejsem schopná se odhodlat toho dosáhnout. Bojím se. K čemu je strach? Dává mi to vůbec něco? Život ve strachu... A strach z čeho - ze zklamání? Z prohry? Z bolesti nebo z odmítnutí?

Nechci se bát...

Čeho já v životě dosáhnu?

Možná se v příštím životě ani nechci narodit znovu. Ne v tomhle světě. Stačilo mi to.