XXX

Skončila důležitá kapitola mého života. Nebo spíš taková podkapitola… Nějak důležitá se mi vlastně ani nezdála. Zvláštní je, že bych teď měla být motivovaná, natěšená do života a netrpělivá, co mě čeká, ale ani jeden z těchto pocitů nemám. Vlastně nevím, co teď se životem. Jo, čeká mě vysoká, nejspíš i noví lidé, snad noví přátelé… Ale je přede mnou léto. Dlouhé, a přitom tak krátké léto. Nechci léto. Nechci být zase zklamaná. Vím, že mě nic nového nepotká, že zase nic nezažiju a zase nebudu mít šťastné vzpomínky. Jistě, mohla bych s tím něco udělat. Ale chci vůbec? Já v hloubi duše ani nechci. Mohla bych se klidně vydat třeba vlakem do vzdáleného města a užít si den sama se sebou, když už s nikým jiným. Taky bych mohla strávit super den s rodinou. A taky bych klidně mohla někoho vytáhnout ven, někoho přemluvit, aby se mnou na nějaký výlet šel, někoho z těch lidí, kterým říkám přátelé, i když hluboko uvnitř vím, že mi nikdo z nich nerozumí. Že si já nerozumím s nikým z nich. Prakticky i ti nejbližší jsou pro mě cizí lidé. Už nikdo mi v životě nebude rozumět tak moc, jako kdysi jedna osoba… Přitom přece nemůže být tak těžké se sblížit a najít si přátele. Nemůže to být složité. To jen já k tomu potřebuji zvláštní vlny a příznivé hvězdné konstelace.

Každopádně tu někoho potřebuju. Někoho, kdo by tu pro mě byl, byl mi oporou, utěšil mě ve slabších chvílích a jednoduše mě objal. Klidně bych mohla vyjít mezi lidi a jít takového člověka hledat. Místo toho však ležím v pokoji a sleduju seriály. Nebo dřepím na zahradě a hledám čtyřlístek, který by mi snad přinesl štěstí v životě. Nebo se chodím odreagovat a vybrečet do lesa, kde nikdo není a jehož zeleň mě tak uklidňuje… Mám tak nezáživný život. Co mě tu vlastně drží? Občas se s některými z těch přátel sejdeme a proběhnou nějaké rozhovory, ale ty rozhovory jsou… o ničem. Potřebuju hluboké rozhovory, rozhovory o životě, jeho smyslu, o vesmíru a nadějích do budoucna. Ale v poslední době mi čím dál víc přijde, že ani já sama nejsem takové rozhovory schopna vést, ačkoliv bych chtěla. Dřív bych toho schopna byla, ale teď se raději bavím o všedních věcech jako je politika, filmy nebo situace ve světě. Nebaví mě nic. Nic mě tu nedrží. Nejsem schopná ani milovat. Když už se zamiluju, buď jsem odmítnuta, nebo se nejsem schopna vyznat. A ti, co se snad zamilují, nebo spíš jen zakoukají, do mě, nejsou nic pro mě. Typy, se kterými bych nenašla jediný společný zájem a jen trpěla.

Je to obdobím Raka? Mám deprese kvůli tomu, jaké je období, nebo je to mnou? Nechci nic. Chci zmizet. Chtěla bych, abych nikdy neexistovala.

Strašně mě mrzí, že teď budu zase trpět. Budu po nějaké době, kdy to bylo lepší, vysazovat léky, a všechno se zase zhorší. Zase budu brečet při pohledu do zrcadla a trápit se nad vzhledem. Proč to musí být tak složité? Proč nás musí trápit něco takového? Jako kdyby psychických starostí nebylo málo. Musí přijit i ty fyzické.

Jsem fakt v prdeli. Nemám vážně nikoho. Před každým se jen přetvařuju a už to nezvládám. Jsem vážně tak nemocná? Nikdy jsem si nemocná nepřišla. Možná jen tenhle svět není pro mě. A když už tu jsem, proč nejde vše podle představ? Nebo alespoň částečně podle představ… Proč musíme nad věcmi tolik přemýšlet a dedukovat a domýšlet si?

Jsem v p*či. Lidi ze mě mají prdel a myslí si, že snad přeháním. Možná přeháním, třeba jo, kéž by… Vidí to vůbec někdo? Je tam někde někdo, kdo by byl schopný mě obejmout a nechat se mu vybrečet na rameni? Možná je to všechno, co potřebuji. Ale nevím, jak si o to říct. Je to blbý, že jo, přijít za někým a říct hele, potřebuju obejmout. Když to píšu, možná to ani tak blbý není, těžko říct.

Když už ode mě někdo něco očekává, pokaždé ho zklamu. Snažím se zavděčit lidem, ale žádného vděku se mi nedostává. Chci, aby mě lidi měli rádi. Mají, ale jen jako "tu hodnou", jako "tu, která každému pomůže". Přijdou, když chtějí pomoct. Ale kdo pomůže na oplátku mně? Kurva, všem tu chybí nějaká empatie. A já jí mám až moc. Je to fajn, umět se vcítit do lidí, chápat jejich pocity a být citlivá… Ale asi to nezvládám. Asi to není pro mě.

Dala jsem si tolik práce s tím, abych se dostala na tu školu. Tak jsem se snažila. A nakonec ani nevím, jestli tam chci. Zvládnu to? Vím, že studovat mi problém nedělá, jsem studijní typ a učím se vlastně docela ráda, ale… je tu ten fyzický problém. Strašně mě to trápí. Už to bude skoro rok. Zku*vený rok plný trápení a bolesti. Kvůli blbému fyzickému problému jsem měla takové deprese, že jsem se chtěla i zabít. Kdy už to skončí? Proč ani doktoři nejsou schopní pomoct? Nevím, co mám dělat. Chci být zdravá a šťastná - chci toho tak moc?

A teď by se dalo říct, že mi začíná další, nová kapitola života. Právě dneska. Ale nějak to necítím. Nepřijde mi, že je za mnou další rok a ani se netěším na ten nový. Je to divný, já vím. Dávám lidem rady do života plné optimismu a nadějí, ale sama bych ten optimismus i naději potřebovala...