Následující řádky budou plné mých emočně labilních výlevů a traumat. Nečtěte je, pokud nechcete brečet, že tu jen brečím. Ráda bych je ventilovala a skutečnost, že si tyto řádky možná přečtou ty správné oči, mi dává lepší pocit. Mohla bych to prostě přejít, srovnat se se vším uvnitř a již se k tomu nevracet, ale nedokážu to držet v sobě. A protože právě končí cancer season, je to docela tématické, protože moje račí emoce mnou cloumají celý měsíc.
Mám pocit, že karma neexistuje. Zatímco já se trápím a snažím se srovnat s traumaty, lidé, kteří mi je způsobili, si ani nevzpomenou, že někomu vrazili pomyslný nůž do srdce a nemá je tedy co sužovat.
Holka, co mě na základní škole šikanovala, už ani neví, že existuju, zatímco já stále trpím sociální úzkostí, nedostatkem sebevědomí a strachem navazovat nové mezilidské kontakty, protože se bojím, že každý další člověk bude jako ona a její kamarádky. Zajímalo by mě, jestli si někdy uvědomila následky svých činů. Jestli se nad tím někdy, třeba, když byla starší, pozastavila a řekla si, že "tohle možná bylo špatné". Nebo jestli jí její namyšlená mAMinKa se starší seSTřiČkoU vsugerovaly, že středobodem vesmíru je jen ona a nemusí se ohlížet na ostatní lidi. Zajímalo by mě, jestli má výčitky, jestli se změnila, nebo jestli tohle teď dělá někomu dalšímu, ačkoliv od základky uběhlo mnoho let. Doteď nevím, proč to dělala. Patrně proto, že jsem se jí nelíbila. Nelíbilo se jí, že jsem chytrá, hubená nebo že si ráda hraju (což u dětí není nic překvapivého)? Nelíbilo se jí, že mám velký nos, v létě opálenou kůži, protože jsem si ráda hrála na sluníčku, a že nejsem jako ona? Díkybohu, že jsem nebyla a nejsem jako ona. Kéž bych se mohla vrátit v čase a tu šikanovanou malou holku, která si to ani neuvědomovala, obejmout a naučit ji, jak se s takovými lidmi vypořádat. Protože sama jsem si s tím neporadila. Vzdala jsem to, když se učitelé přiklonili na stranu té, co mi ubližovala a celou věc bagatelizovali. Taky bych je zpětně nakopala do prdele. Nestojí mi už ani za pozdrav. Nikdo z nich, učitelé, ona ani přátelé, co v tom jeli s ní. Někteří lidi jsou zlí a bohužel to nemají napsané na čele. Přála bych si, abych k ostatním, kteří si to nezaslouží, nebyla tak hodná, tak dobrosrdečná. Dobrosrdečnost se v tomto světě nevyplácí, je to, jako kdybyste lidem rozdávali peníze jen tak a nechtěli je po nich vrátit, protože máte ostatní lidi moc rádi na to, abyste za svou službu požadovali protislužbu.
Také doufám, že si karma vezme pod křídla mého ex. Musí to udělat karma, když jsem to nemohla udělat já ani můj táta. Lituju, že jsem to tátovi neřekla dřív - chlapec vlastně žije jen díky mně, protože táta by ho zrasil, kdyby to byla čerstvá věc. Kdyby to nebyl násilný čin, zabodla bych mu řeznický nůž hluboko do prdele za to, že mě málem ZNÁSILNIL. Nikdy mu neodpustím to, jak se ke mně choval a jaké následky to zanechalo v mojí hlavě. Nenávidím nespravedlnost. Doufám, že i on nad tím aspoň jednou přemýšlel a uvědomil si, že to, co kdysi udělal, bylo víc než špatné. Představ si, že by to někdo udělal tvojí dceři... Zrasila bych takového člověka. A bylo by mi jedno, že to bylo "jen málem". Znásilnění je trestné i ve stadiu přípravy, stejně jako sexuální nátlak.
S takovými individui se setkávám častěji, než bych chtěla. Občas se sama sebe ptám, jestli to může být ještě horší... Ale patrně jsem proti těmto situacím již dostatečně obrněná. Jen se ve mně hromadí vztek a sebelítost. Mému aktuálnímu já už toho moc neublíží, ale mám chuť porvat se za své mladší já. Za tu malou holku, které se ostatní smáli a ubližovali jí. Za tu mladou slečnu, která se v té chvíli strachy, zmatením a pod jeho vahou nemohla ani hnout. Za mé mladší, pomyslnými noži pobodané já.
Některé moje pocity jsou tak hluboko, že už je pláč nevyplaví. Teď už cítím máloco.
Žádné komentáře:
Okomentovat