LXI

 Naprosto přesně vím, kdy to celé začalo.

Rok a něco zpátky jsem měla přítele. "Přítele". Bylo to celé zvláštní, dali jsme se dohromady hrozně rychle, bylo to během nouzového stavu. Nedalo se nikam chodit, takže jsme většinu času trávili povídáním si v autě, procházkami v zimě (byl leden), a nakonec mě pozval k sobě domů na oběd. Přišlo mi to zvláštní, když mě pozval hned po týdnu, co jsme byli "ve vztahu". Ze začátku to bylo normální, ukazoval mi svoji sbírku zbraní, jezdili jsme na výlety do lesa, pak jsme se dívali na filmy u něj v pokoji. A hned začal něco vyžadovat. Málem došlo k sexu bez mého souhlasu, ale rychle jsem ho odstrčila, vypadal dost podrážděně. Když jsem mu řekla, že jsem ještě panna, řekl, že na mě nebude tlačit, a ptal se, kdy bych na to přistoupila. Řekla jsem, že až po nějaké době, až se lépe poznáme a nechci na to spěchat. Vzal to, ale zkoušel to pořád. Po měsíci se samozřejmě zeptal, jestli už půjdeme na věc. Pořád jsem nechtěla, tak začal vyžadovat alternativy, ale do těch se mi taky nechtělo, protože jsem v tomhle ohledu neměla žádné zkušenosti, bála jsem se a přišlo mi to nechutné.

Jednou to zašlo daleko. Zalehl mě celou svou vahou a naléhal na mě. Nechtěla jsem. Přemlouval mě dlouho, ležel na mně a chtěl do mě vniknout. Nakonec se mi podařilo přemluvit ho, aby slezl a nechal mě být. Zbytek dne se se mnou samozřejmě nebavil. Dokoukali jsme film, zavezl mě domů, pak se mi týden neozýval. Nakonec mi napsal a zeptal se, jestli jsem na něj naštvaná. Samozřejmě, že ano. Rozešli jsme se, ublíženě mi vynadal, že jsem asi lesba, a pak jsem o něm neslyšela.

Pavle, to ti nikdy neodpustím. Zanechalo to ve mně hrozné trauma. Klepala jsem se, když jsem si vzpomněla na cokoliv, co se stalo a tato tématika pro mě na nějakou dobu byla tabu.

To se změnilo ještě toho léta. Našla jsem si přítele, který byl "můj první", a od té doby žiju sexuálně normálně. I když bych to asi nenazývala normálním. Myslím si, že mám od té doby, co mě málem znásilnil, potřebu řešit své trauma dost radikálními způsoby. Trpím depresemi (to však nebude jen kvůli tomu), řežu se pokaždé, co se s někým vyspím, protože se cítím provinile. Začala jsem být promiskuitní. Začalo mi to být jedno. Mám v hlavě pocit, že nemůžu nikomu odepřít to, když po mně chce sex, aby mě náhodou neopustil, protože mám vsugerované, že mužům jde hlavně o sex. Od léta jsem měla víc sexuálních partnerů, než bych kdy čekala, že budu mít. Svoje trauma se sexem řeším sexem. Ale nic z toho nemám. Už si to ani neužívám. Je mi to jedno. Nechci, aby to tak bylo. Proto se po každém sexu cítím provinile a dořežu si zápěstí, abych se potrestala. Cítím se bezcenná. Chci s tím přestat, chci být zpátky tam, kde jsem byla před rokem, kdy jsem ještě byla panna a čekala na toho pravého. Nikdy jsem nebyla fanouškem spontánního sexu. Vždy jsem do toho vkládala aspoň city. Teď už nepotřebuju ani ty city. Je mi to prostě jedno. Nevím, co si tímhle chováním dokazuju. Asi se přes to chci podvědomě přenést.

Můžeš za to ty, Pavle. Kdybych mohla, zliskám tě jak ještě nikdy. Jsi nechutné, nadržené, bezcitné hovado a chováš se k holkám jak ke kusu hadru. Nechci být zlá, ale zasloužíš si, aby ti to někdo vrátil podobným způsobem.

Lituju, že jsem to tehdy neřekla tátovi. Potkávali se v práci, protože do jejich fabriky Pavel něco jezdil opravovat, a když to bylo ještě relativně čerstvé, táta by si to s ním vyřešil. Měl to udělat. Měla jsem mu to říct dřív. Řekla jsem mu to až v létě, půl roku po tom, a už jsem ani nechtěla, aby to s ním jakkoliv řešil. Teď už je pozdě. Je to víc než rok a asi dva, tři týdny zpátky jsme se spolu usmířili a začali se zase bavit. Nevím, co mě to napadlo a proč jsem to udělala. Asi ze stejného důvodu, jako s ostatními. Zmanipuloval mě a nakonec dostal, co chtěl. Cítím se špinavě. Nikdy mu to neodpustím. Předstírala jsem, že se mi to líbí, ale ve skutečnosti mi to přišlo nechutné. On mi přijde nechutný. Nenávidím ho. Už ho nikdy nechci vidět. Kdybych ho potkala, dám mu pěstí. Zlomila bych mu nos. Zlomila bych mu péro. Chci, aby to v mojí hlavě skončilo...