LX

Někdy vlastně sama nevím, co vůbec chci. Jen bloudím životem, každým dnem víc a víc, a přemýšlím, jaký je jeho smysl. To, co dřív smysl dávalo, jej teď už nedává. To, co mě dřív bavilo, mě teď už nebaví, přemáhám se k tomu kvůli nedostatku energie a motivace, anebo to dělám jen velmi málo. A stejně v tom necítím naplnění. Jsem úplně jinde, než jsem kdy bývala. Jsem na tom hůř. Ztrácím samu sebe a cítím to už nějakou dobu. Smutné na tom je, že to není pár týdnů nebo měsíců, ale už několik let. Čím jsem starší, tím větší cítím prázdnotu. Nic mě nenaplňuje, a tak neustále hledám. A nenacházím. Ani nevím, co vůbec hledám. Nevím, co chci. Chci, aby to už skončilo.

Je to tu opět a zase. Zase do toho padám. Do těch myšlenek, které mě rozežírají zevnitř a nedovolují mi se posunout dál, rozvíjet svoji osobnost a objevovat na tomto světě nové věci.

A já se ptám, kdy to všechno začalo? Kdy se to začalo ubírat tímto směrem? Bylo to někdy během puberty? Dětství? Mám nějaké podvědomé trauma?

Nechci nikomu ublížit. Nechci ublížit byť jen jednomu člověku. Kromě sebe. Já jsem jediný člověk, kterému bych ublížila. Asi jsem se nikdy opravdu nenaučila mít ráda. Nevím, jestli to někdy bude lepší. Už ani nedokážu vyjádřit, co se mi honí hlavou. Těch myšlenek je tolik, a zároveň mi přijde, že tam žádné nejsou. Vždycky je potlačím. Té bolesti už bylo tolik, že mi to jednak přijde pořád dokola a už to nechci opakovat, a jednak ji nechci zažívat neustále dokola. Nechci pokračovat v ničem. Nebaví mě všední věci, nebaví mě život, koníčky, které jsem měla, lidi, ...

Dokonce se ke mně vrací lidé z minulosti. Mrzí mě, že už nejsme takoví, jako dřív, a vlastně se mi vždy líbila jen nějaká představa o tom daném člověku, když přitom ve skutečnosti je ten člověk naprosto jiný. Takový, že se mi jeho povaha nelíbí. Líbí se mi ta, kterou jsem si vytvořila.

Každý den je tak zkurveně stejný. A bude stejný. Nebude to jiné. Mohlo být, může být, ale nebude. Už na to nemám sílu.