Bylo mi líp, když jsem byla sama. Žádné hroty, žádné drama, nemusela jsem řešit absolutně nic. Žádné vztahy. Mohla jsem si psát, s kým jsem chtěla. Chtěla bych zase chvíli nic neřešit. Je fajn, když se o vás někdo snaží, ale nebaví mě, když se snažit přestane nebo se snaží až moc. Asi jsem moc rozežraná a vybíravá. A chci to, co nemůžu mít. Když mám něco, co jsem vždycky chtěla, nevážím si toho a chovám se jak kráva. Nechápu to. Co je špatně? Byla jsem vždycky taková? Nebyla. Něco se ve mně muselo zlomit. Nebo někdo ve mně musel něco zlomit. Kdysi jsem byla schopná být věrná i někomu, koho jsem si jen vyhlídla, ačkoliv jsme nebyli v žádném vztahu, a měla jsem oči jen pro něj. Nikdo jiný mě nezajímal. Ale třeba to ani tentokrát není špatně. Třeba to jen není láska. Ta pravá láska. Mám ho ráda, ale asi ne tolik, jak bych měla mít. Cítím se kvůli tomu špatně. Nemůžu si pomoct. On se tak snaží, a já mám oči pro jiného. Vyčítám si to. Vyčítám si všechno, co se stalo v posledních dvou měsících. Vlastně od začátku roku. Tento rok nezačal příliš dobře. A to už jsme téměř za jeho čtvrtinou. Čtvrt roku uběhlo a mně se v životě zatím všechno jen sere. A můžu si za to sama.
Žádné komentáře:
Okomentovat