L

 Kdybych mohla, tak to klidně udělám. Udělala bych to hned, kdyby mě tu nic nedrželo. Rodina, přátelé... To mě tu drží. To mi v hloubi duše stále říká, ať to nedělám. Že to má smysl, že budoucnost bude krásná a že si svůj život nakonec užiju.

A stejně tu teď sedím, mám před sebou léky a přemýšlím, jestli je do sebe naládovat. Necítím nic. Necítím nic, jen moc přemýšlím. Což je zatím asi dobře. Aspoň zvažuju možnosti a oddaluju to. To mi jde. Oddaluju všechno, protože na nic nemám energii, náladu ani chuť, a pak je mi tak, jak mi je. Můžu si za to sama.

Staly se věci, které se stát neměly. Někde uvnitř jsem tušila, že to tak dopadne, ale stejně jsem se do toho vrhla po hlavě a teď toho lituju. Neměla jsem ho poznat. Neměla jsem ho potkat. Nikdy jsme se neměli setkat a začít bavit. Nikdy neměl chodit na byt. Nikdy tu neměl spát a nikdy neměl spát se mnou. Teď to tu bude černé na bílém (nebo bílé na černém?) a až si to budu s odstupem času pročítat, připomene mi to staré rány a možná to ani nedočtu. Přeskočím tenhle článek a budu si číst a připomínat jiné staré bolesti. Ale teď je to aktuální a potřebuju to ze sebe nějakým způsobem dostat. Potřebuju se té bolesti zbavit. Potřebuju se přes to přenést. Přes všechny ty bolesti, které se zase nahromadily a tohle tomu přineslo korunku.

Na jednu stranu to chci strašně moc udělat. Chci zmizet z tohoto světa, který mi nepřináší radost. Ale na druhou stranu tu chci zůstat. Chci poznat ty radosti, které jsem zatím neobjevila. Chci si jít ráno zaběhat, slunit se na balkoně, dát si ovocný čaj a cigáro. Chci něco dokázat. Chci si odpočinout. Chci zapomenout. Chci to všechno znovu, od začátku. Ale zároveň chci konec. Vím, kolika lidem by to ublížilo a je to sobecké, ale mně by to zbavilo trápení. Nechci tu být. Už toho bylo moc. Nenávidím se.

Ale stejně to dopíšu, schovám léky, protože jsem srab, a půjdu si lehnout. Pobrečím si u pár rockových balad a půjdu spát.