XLV

 Nechápu tě... Proč to děláš? Co to má za smysl?

Vzpomínám si a úplně živě si vybavuju, jak jsem to ještě rok, dva zpátky prožívala. Jak jsem do tebe byla zblázněná. Zamilovaná a pomatená. Ani vlastně nevím, proč. Bože, psala jsem o tobě povídky. Snila o tom, jak nám to spolu vyjde. Vyhledávala jsem každou příležitost, kde tě potkat. Když projíždělo auto se stejnou značkou a barvou, jako máš ty, dívala jsem se, jestli náhodou za volantem nesedíš ty. Byla jsem poblázněná puberťačka.

A dokonce si pamatuju moment, kdy to začalo. Dřív bych si tě ani nevšimla. Snažila jsem se "odmilovat" od něho. Od mého osudového muže. Od toho, kterého jsem nikdy neměla, pravděpodobně ani mít nebudu, ale miluju ho jako nikoho. Kdyby přišel, odkopla bych všechny nápadníky a vrhla se mu do náruče... Ale to je jedno, teď se bavíme o tobě. Zrovna jsi seděl v lavici přes uličku, byla jsem zamyšlená a ty jsi mě v tu chvíli něčím zaujal.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že nedokážu existovat bez toho, aniž bych byla do někoho zamilovaná. Potřebuju lásku. Jinak jsou pro mě dny prázdné a smutné. To, že jsem se do tebe zamilovala a každý den tě viděla ve škole, mi dávalo nával endorfinů. Doteď nevím, jestli jsem si to vsugerovala... Ze začátku vlastně možná ano. Jevil ses jako má jediná "oběť". Ale pak jsem tomu nějak podlehla. Jde to vůbec, aby si někdo řekl, že se zamiluje do určité osoby a lusknutím prstu tak učinil? Nevím. Muselo v tom něco být. Podvědomě jsi mě nejspíš přitahoval už dřív.

Nikdy jsem s tebou nedokázala začít nebo rozvést normální rozhovor. Možná to bylo částečně tím, že jsem se styděla... Teď už jsem jiná, změnila jsem se, a nejspíš by náš rozhovor byl o něčem jiném, pokud by nastal.

Vždycky jsem se k tobě snažila nějak přitřít. Upoutat pozornost. Ale marně.

A teď ses mi ozval, jen tak zničehonic, jestli něco podnikneme. Ani nevíš, jak mi zaplesalo srdce. S radostí jsem odepsala, že ano, a čeho se mi dostalo? Ignorace. Absolutně to nechápu. Nerozumím tomu. Tušíš snad něco a je to špatný pokus o vtip, snaha zvýšit si ego, nebo je v tom něco jiného? Proč to děláš a znovu mě ničíš? Kdybys jen věděl, jak dlouho mi trvá přenést se přes určité události, které se v mém životě staly. Které mi vyřezaly rýhy do srdce a zůstanou tam už navždy. Možná jen jako malé jizvy, sotva zřetelné, ale budou tam stále, ať už jako obrys nebo v plném rozsahu.

Mám chuť tě nenávidět. Chci křičet, vyčíst ti to, vymazat tě ze svého života jako ostatní, co mi ublížili... ale stojí mi to za to? Měla bych se raději soustředit na jiné věci. Především na sebe. MUSÍM se soustředit na sebe. Jinak tu už moc dlouho nepobudu.