Nenávidím, kurva, nenávidím, když se s někým seznámím, jsou v tom nějaký city, emoce a tak, znáte to, máte společný hudební vkus, dokonce nějakou oblíbenou skladbu... a když se rozejdete nebo zkrátka jen přestanete stýkat, protože vám ten člověk něčím ublížil, tak vám to znechutí vaši oblíbenou skladbu... Mám to tak u jedné kapely. Dokonce i ta kapela se mi teď poslouchá těžko.
"Wow, ty taky posloucháš tuhle kapelu? Máš od nich nějakou oblíbenou písničku?"
Ukázal mi písničku, kterou jsem od nich ještě neznala, a hned jsem si ji zamilovala. Byla to moje nejoblíbenější písnička. Fakt mega kousek. Tak jsme ji poslouchali spolu. A pak, když se odmlčel a už se skoro neozýval, protože bůhví co, tak moji radost při poslouchání této skladby nahradila bolest. Dokonce i teď, po tak dlouhé době, ji musím přepínat, protože mi ho pokaždé připomene.
A tak to mám u více lidí. Sakra, neměla bych s lidma poslouchat hudbu a už vůbec jim představovat svoje oblíbené kapely. To je zlo.
Zbytečně teď vzpomínám, zbytečně se vracím do minulosti... ale to už já tak zkrátka mám. Možná je to tím, že je dnes úplněk. Poslední týden, pár dní před tímto úplňkem, jsem se cítila obzvlášť špatně. Psychicky špatně. Zase jsem si chtěla ublížit. Ale to snad bude dobrý, příští týden jsem objednaná k psychiatrovi. A zatím jsem pořád tady. Pořád si dávám nějakou naději, nějaké cíle, kterých se držím a snažím se jich dosáhnout. Nějakou motivaci. Ale je to sakra těžký...
Žádné komentáře:
Okomentovat