LV

 Jsem neskutečně naivní kráva. Jsem schopná tři hodiny čekat, až se vyjádří, aby mi nakonec napsal, že nikam nepůjde.

Šla jsem kvůli němu čekat ven do mrazu. Prošla jsem si město. Doma jsem hodinu čuměla do mobilu a čekala na odpověď. Zdálo se, že se k tomu bude mít. Ale pak, když to nakonec vypadalo, že by přijel, utichl a už se neozval. Prostě šel spát. Bez jakéhokoliv rozloučení.

Já jsem pro lásku ochotná udělat cokoliv. Snesla bych mu modré z nebe. Jediné, co chci, je to, aby byl ochotný i on udělat pro mě to stejné. Ale toho se nedočkám. Vím to. Tak proč se pořád snažím? Proč pořád doufám?

Měla bych jít spát. Měla bych se soustředit na sebe. Na školu. Na svou šťastnou budoucnost. Místo toho mám znovu chuť to zabalit.

Totálně mě psychicky dojebal. A stále mě dojebává. Dělá to naschvál. Měla bych se ho naučit ignorovat. Co je na tom tak těžkého? Proč to nedokážu? Jsem tak slabá?