Není nic špatného na tom vytvořit si svůj vlastní svět. Svou vlastní bublinu vzniklou za účelem distancovat se od ostatních lidí. Vnímat jen sebe a nezabývat se tím, co si myslí ostatní, když se na nás dívají. Nestrachovat se a nemít úzkosti. Vyjít ze své komfortní zóny jen tehdy, kdy to opravdu chceme.
Chci se naučit mít v piči. Co je na tom tak těžkého? Proč se pořád zabývám ostatními lidmi, tím, co si myslí, jak se budou cítit, když něco udělám takhle a takhle, když postavím na první místo sebe a budu trochu sobecká, jak na mě budou pohlížet, když začnu být sama sebou... Proč beru ohledy na ostatní a ne na sebe? Znám vůbec svoji hodnotu? Uvědomuji si, jak cenná jsem a že by se ke mně lidi měli chovat s patřičnou úctou? A když to nedělají, že mám možnost je odříznout ze svého života bez jakýchkoliv emocí a být pyšná na to, že jsem na první místo postavila sebe? Uvědomuji. Ale neumím to. Něco mi v tom brání a tuhle barikádu bych ráda překonala. Chci v sobě najít sílu, ale nevím, jak toho dosáhnout. Mám v sobě rozporuplné pocity, bojuje ve mně vztek proti vášni, nenávist proti lítosti, obavy proti zvědavosti, ...
Chci, aby to bylo jednodušší. Co je na tom vlastně tak těžkého?
Chci zapomenout. Odpoutat se. Mít v piči.
Trvalo mi zkurvených šest let, než jsem se odpoutala od NĚJ. Teď už na to pohlížím racionálně, protože jsem dospěla. S další zkušeností mi trvalo vyrovnat se asi necelý rok. To je mnohem kratší doba a mohla bych to nazvat progresem. S touto zkušeností bych se tedy mohla vyrovnat za poměrně kratší dobu a odpoutat se ještě rychleji. Pokud v sobě najdu sílu, třeba se s tím ani nebudu muset srovnávat. Jen potřebuji, abych byla něčím zaměstnaná. Bude to bolet, to nepochybně. Ale na tuhle bolest mám na rozdíl od těch ostatních jedinečnou možnost se připravit. Prostě mi řekl, že to jednou, možná brzy, skončí a že je dost možné, že ho brzy omrzím. Že prý je zkrátka takový. V tom případě mám možnost se s tím srovnat ještě teď, začít se odpoutávat (ačkoliv je to výzva, protože okolnosti mi napomáhají spíše k tomu, abych se připoutala), a až na to budu připravená, vymazat ho ze života. Nemuselo by to být těžké.
S postupem času si uvědomuji, že chyba byla vždy ve mně. To je důležité si přiznat. To já jsem si vytvořila nějakou představu, to já jsem se za ní hrnula a snila o ní, to já jsem si ublížila. Nikdo z nich mi neublížil a ani nechtěl. Byla to moje vina. Teď už to vím, přiznala jsem si to a jsem na cestě za lepším já. Už nikdy nebudu taková. Musím poznat svoji hodnotu a rvát se za ni. I přesto, že budu působit jako ledová královna. Zvládnu to. Vivien, to zvládneš. Věřím v tebe. Silnějšího člověka jsem nepotkala. Víš, jak na to.
Žádné komentáře:
Okomentovat