XLII

 V pohodě. Normální lidi obvykle mají na víkend nějaké plány. Jsou busy, nesedí jen doma jako ty. Ne každý je asociál, který jen hypnotizuje mobil v očekávání odpovědi. Proč to vůbec tolik řešíš? Je busy, nemá čas, třeba ten mobil ani nepoužívá. Vždyť sis sama všimla, že celý den není online. Takže ne, neignoruje tě, jen je zaneprázdněný. Měla by ses jít radši učit na zkoušku a nechat to na vesmíru. Neřešit to. Jestli vás osud má spojit, tak to udělá. Už tak je to přece dobrá náhoda, že jste se vůbec poznali. Tak to neřeš, netrap se a hleď si svého.

Oukej, stejně cítím, že do toho zase začínám padat. Jsem neponaučitelná. A to jsem si pár měsíců zpět řekla, že tohle je konec, že kašlu na nějakou lásku, a že si dám své city pod kontrolu. Jenže láska tu je stále s námi, ať už chceme, nebo ne. Přichází, když to nejméně čekáme, nebo dokonce tehdy, kdy to ani čekat nechceme. Úplně klidně může být nevítaná. A když ji vyhlížíme, nepřijde. Možná právě tohle je na tom to krásné a vzrušující. Netušíme, kdy se zamilujeme. Třeba v ten nejnečekanější a nejnevhodnější okamžik. A nakonec se možná ukáže, že vesmír všechny ty náhody spojil naprosto dokonale a láska přišla přesně tehdy, kdy přijít měla.

Taky to ale může být naopak, možná je to jen výzva, která zkouší, zda jsme již dostatečně poučení.

Proliskala bych se. Bolí mě srdce a nemůžu se takhle vidět. Nevím, jak z toho ven. Chtěla bych umět být nezaujatá a nevášnivá na povel. Nebrat si hned všechno tak osobně a neprožívat to. Zbytečně se pak trápím. Jistěže by pak takový život za nic moc nestál, ale zkrátka bych chtěla umět řídit své city a emoce. Možná by to bylo lepší než bolavé srdce.

Každopádně se nedivím, že to prožívám. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Najednou se objevil a oblbnul mě. Jednou mi někdo řekl, že bych nikdy neměla své srdce nikomu dávat moc lehce. Řídím se tím, ale tentokrát je to těžké a nevím, jestli tomuhle svému pravidlu, které jsem si v životě určila, dokážu vyhovět. Je to přesně ten, o kterém jsem kdysi psala svoje dívčí povídky, ten, kterého jsem si vysnila. Mám pocit, že se známe z minulých životů a že vesmír tohle setkání tak (ne)šťastně naplánoval. Nešťastně, protože nepřišlo úplně vhod. Šťastně, protože by mi přece jen mohlo pomoct... Jsem zmatená a nevím, co teď. Opět. Díky, vesmíre, asi se bavíš.