Jsou dny, kdy jen sedím a prázdně hledím do zdi. Snažím se pochopit smysl života, porozumět lidem okolo mě a najít něco, co by mohlo být mým posláním.
A pak jsou tu dny, kdy bych do sebe ani já sama neřekla, že mi kdy cokoliv bylo. Zářím jako slunce, rozdávám energii a světlo, těším se z každého okamžiku. Duši mám najednou obrněnou a zdá se, že je scelená.
Je to prokletí, bloudit mezi okamžiky chvilkové radosti a pak opět upadnout do sychravého splínu. Nemůžu přece plakat a smát se zároveň, aniž by jedno z toho nebylo upřímné. Jakto, že to pak dokážu? Jsem opravdu tak rozvětvená?
Žádné komentáře:
Okomentovat