LXXXIV

 Myslím, že jsem se už nadobro ztratila. Ve svojí hlavě, ve svých myšlenkách, ve svých pocitech a emocích. Už ani nevím, co je skutečné a kde je jádro problému. Někdy se chci zabít, někdy jsem přemotivovaná, někdy se chci skrýt a někdy chci mezi lidi (ale to spíš proto, abych se mezi nimi skryla). Někdy mám chuť se vším skončit, někdy mám chuť všechno dokončit a pokračovat ve věcech, které jsem během života začala.

Vědomě odbourávám některé vzpomínky a předstírám, že se nikdy nestaly a že si je moje mysl jen vymyslela. Nejhorší je to v noci, před spaním. Jakmile nějaká taková myšlenka vypluje na povrch, už ji nedokážu znovu pohřbít v hlubinách.

Jsou dny, kdy nedokážu prožívat emoce. Někde jsem četla, že za to může úzkost. Úzkost mi dělá také problémy s pamětí a rychlým, logickým uvažováním, se kterým jsem dříve neměla problém. Úzkost mi v hlavě vytvořila jakousi ochrannou bariéru, kterou nedokážu odbourat.

Někdy jsem zlá a pak je mi to líto.

Chtěla bych začít někde úplně od začátku. Nemusí to být nutně v cizí zemi, protože se s tím vážou obvykle komplikace. Klidně to může být v Česku, někde, kde nikoho neznám a kde nikdo nezná mě. Ale klidně to může být v cizí zemi. Jen na to zatím nemám odvahu. Anebo je možná právě ten nejlepší čas.

Vrátit čas, abych změnila minulost, nemůžu. Ale můžu před minulostí utéct nebo se skrýt, pokud ji nedokážu přijmout.

Poznala jsem, že na světě existuje spousta falešných lidí, pro které jako osobnost nic neznamenám. Ale potkala jsem i lidi, kteří mě v těžkých chvílích podpořili a mají se mnou trpělivost, ačkoliv je to někdy těžké.

Co nutně potřebuji, je okamžitá změna a řád. Něco, co mi do života vrátí pohon a nějakou jiskru. A tuším, že nikdo jiný než já sama to za mě neudělá. Jen nevím, kde začít. Čas tak rychle ubíhá, doslova mi protéká mezi prsty, a já ho nedokážu zastavit. Posledních pár let uběhlo až nepředstavitelně rychle. Něco ani nechci řešit. Chci, aby to někdo vyřešil za mě, aby mi usnadnil to trápení. Nechci už prožívat bolest. Přála bych si, abych uměla věci jen tak hodit za hlavu.

LXXXIII

 Svět je na piču místo. Je to všechno zpátky. Vrací se to pravidelně. Nikdy bych netušila, že budu řešit takové píčoviny. Maličkosti. Že to bude pramenit z takových maličkostí a že se to ve mně bude hromadit tak dlouho.

Ztrácím se. Už se ani nepoznávám. Nejsem schopná vstát z postele a uvařit si jídlo. Nebo vůbec nachystat jídlo. Trápí mě nechutenství, v posledních pár dnech jsem toho do sebe moc nedostala a cítím, jak jsem slabá. Je mi fakt na hovno. Nemít tu blízké, hned bych to ukončila. Trápí mě úzkosti a vím, že se to jen tak nezlepší. Musela bych na tom pracovat. Ale ani to nezvládnu. Nezvládám ani školu. Ani nevím, kdy jsem tam byla naposledy. Nedokážu jít sama bez úzkosti mezi lidi. Straním se lidem. Vyhýbám se společnosti. Nezvládám to. Řeším pořád to samé dokola a už mi z toho jebe. Přitom je to taková maličkost.

Necítím. Všimla jsem si toho už dřív. Neprožívám situace tak hluboce, jako dřív. Možná mé ostatní pocity zastiňuje úzkost, je to dost možné. Cítím, jak se vzdaluju. Depersonalizuji se, pokud je to ten správný pojem. Někdy cítím, že se ztratil v běžné konverzaci a najednou už nejsem schopná přemýšlet a soustředit se jako zdravý člověk. Jsem nemocný člověk a uvědomuju si to. Potřebuju pomoc. Jsem sice částečně pod dohledem psychiatra, ale léky mi nepomáhají. Občas chodím na terapii, ale najít dobrého terapeuta/psychologa je dnes těžké. Také je těžké najít někoho nevytíženého, většina má plno a nenabízí terapie tak často, jak bych asi potřebovala. Vlastně... když terapii potřebuji, nejsem schopna si o ni říct. Nedokážu to. Dokážu to, až když je mi lépe, a než se na mě dostane, problémy odstoupí. Pak se u psychologa zdá, že je všechno docela v pořádku, ale problémy za nějakou dobu zase přijdou, já zase nejsem schopná říct si o pomoc, a tak se to opakuje jako v začarovaném kruhu.

Asi na to mám prostě predispozice. Nemám tak vážná traumata, abych se tolik trápila.

Nesnáším to tu. Všechno je nefér. Necítím se dobře.

LXXXII

 Měla jsem zkurvené nervy. Mlátila jsem mobilem o zem, o stůl a uštípla jsem kousek stolu. Takové stavy jsem ještě neměla. Včera se mi to objevilo poprvé. Vím, co za to může, ale musím to nějak ventilovat, když to nejde ovládnout.

Dala jsem si prášky na uklidnění. Cítím, že začaly zabírat. Trochu jsem zvedla svou obvyklou dávku, takže jsem lehce slabá a malátná, ale kdysi jsem tuto dávku brala pravidelně, takže si myslím, že je to v pohodě a nic mi to neudělá. Možná na chvíli usnu.

Nevím, jestli je chyba ve mně a příliš to řeším, nebo je on opravdu takový sobec a můžou za to jeho řeči a chování. Přestávám na to mít nervy. Začínám být toxická, nepříjemná a náladová. A můžou za to jen a pouze jeho neuctivé řeči a chování.

LXXX

 Něco se ve mně rapidně změnilo. Přemýšlím, kdy to bylo. Možná, že to bude znít divně, ale mám pocit, že to bylo v okamžik, kdy jsem ztratila panenství.

LXXIX

 Upřímně... Všichni lidi jsou kurvy. Každý mi něčím ublížil. Anebo jsem já přecitlivělá pinda. Taky možnost. Zase mě přepadla nějaká zkurvená depka. Představuju si svět růžový, ale když zjistím, že není podle mých představ a už ani zdaleka ne růžový, propadám se do svého melancholického světa.

V poslední době nemám absolutně k ničemu motivaci ani sílu. Chci zmizet někam do prdele. Anebo umřít. Zrovna poslouchám hudbu a přemýšlím, co si nechám zahrát na pohřbu. Jsem zkurvená citlivka. To snad ani není možné. Beztak se ráno probudím a všechno bude zase o trochu lepší. Ale teď, teď v tom zápalu, cítím jen bolest a touhu zmizet z tohoto světa plného trápení, omezení a povinností, které mě tak nebaví.

Na pohřbu bych chtěla určitě nechat zahrát Nothing else matters od Metallicy. Je to moje životní písnička, provází mě snad od narození. Bude to tematické.

Nejsem dost dobrá. Nikdy jsem nebyla. Nebaví mě se pořád s někým porovnávat. Nebaví mě "muset", ačkoliv vlastně nemusím.

Mám obrovský strach. 

LXXVIII

Cítím zadostiučinění. Vrátila jsem mu to.

Už necítím bolest v srdci při poslechu písniček, které jsem poslouchala spolu s ním. Už se mi nesvírá žaludek ze stresu, když slyším tu písničku. Na medovník už sice budu nejspíš navždy hledět s lehkým odporem, ale moje srdce je vyléčené. Chtělo to jen pomstu. Odvetu. Ta mě vyléčila. Žádný čas. Bylo to ve mně totiž pořád, celou dobu. Až po mé odvetě mi konečně spadl kámen ze srdce. Kámen, který jej tížil celé dva roky.

Věděla jsem to od začátku, co se se mnou začal znovu bavit. Dávala jsem tomu naděje, ale už ne tak naivně jako kdysi. Ani trochu mi to neublížilo. A to vlastně díky zkušenosti právě s ním před těmi dvěma lety. Nebo už jsou to tři roky? Ani se mi to nechce počítat. Neskutečně mi ublížil. A teď jsem ublížila já jemu. Je to v rovnováze, zasloužil si to, a to nejen za to, jak moc jsem kdysi trpěla. Chtěla jsem si ublížit, chtěla jsem si vzít život, byla jsem na tom bídně, ačkoliv uznávám, že z velké části za to mohly léky, které jsem vysazovala, a s nimi související poblázněné hormony. Od té doby jsem se stala silnější a odolnější. Teď už mi ublíží máloco a málokdo. Vzpomínám si, že jsem kvůli němu kdysi musela začít chodit k psychologovi. Až tak mě dojebal.

Doufám, že teď se to obrátí. Že to on bude cítit bolest v srdci a sevře se mu žaludek při poslechu našich písniček. Že mu bude na nic pokaždé, když přijede za svým tátou do práce a bude mít přímý výhled na náš dům. Že si na mě vzpomene pokaždé, když pojede na motorce a vybaví se mu, jak jsem se mu při jízdě lepila na záda. Že si na mě vzpomene pokaždé, když pojede vlakem, bude projíždět Olomoucí nebo se někdo zmíní o čemkoliv, co se týká práv. Že si na mě vzpomene pokaždé, když uvidí zrzku. A pokud někdy bude jíst medovník, doufám, že si na mě taky vzpomene s bolestí v srdci. Jsem krutá, ale přeju mu to. Přeju mu bolest. Minimálně takovou, jakou jsem zažívala já.

Davide, to je karma.

Trochu jsem jí sice dopomohla, ale to je život.

LXXVII

 Ahoj, babi.

Často na tebe myslím, moc mi chybíš. Někdy si představuju, že na mě z nebe dáváš pozor a že se tam všichni jednou sejdeme. Doufám, že se máš dobře.

Je mi po tobě smutno. Moc mě mrzí, že jsem se v pubertě chovala jako nevychovaný spratek a že jsi zemřela v období, kdy jsem ještě nebyla tak mentálně vyspělá, abych věděla, jak se správně chovat. Lituju toho často. Teď je ze mě úplně jiný člověk. Uvědomuju si hodnotu lidského života a chovám se k lidem nejlépe, jak to umím. Je mi líto, že mně a sourozencům nikdo neřekl o tvojí nemoci. Dozvěděla jsem se to až nějakou dobu po tvé smrti. Možná, že kdyby nám o tom rodiče řekli hned, mohla bych si s tebou zbývající roky tvého života užít lépe.

Zpětně si uvědomuju, že jsi byla nejlepší babička. Brala jsi mě na výlety, přispívala mi na různé věci, s radostí jsi mi kupovala hračky, měla jsi nás ráda a záleželo ti na nás. Byla jsi skromná a mám pocit, že ti víc záleželo na ostatních. Kdybys ještě žila, ráda bych se s tebou dělila o moje zážitky a úspěchy. I neúspěchy. Věřím, že bys mi byla ochotná a schopná poradit. Mrzí mě, že jsi nemohla vidět, jak dospívám.

Tvoje smrt ve mně něco zanechala. Obrovský smutek a uvědomění si, že bych si měla vážit milovaných lidí, dokud tu jsou. Ani ti to nemůžu říct. Můžu jen doufat, že uslyšíš moji zprávu skrze myšlenky.

Tvoji fotku mám jako vzpomínku na tebe vyvěšenou na nástěnce. Byla jsi krásná a jsem ráda, že mám po tobě a mamce kudrnaté vlasy.

Mám tě ráda.